Madeleine Albrightová: Některé věci nelze vyslovit

Ve svých 59 letech, přesně ve chvíli, kdy se na začátku roku 1997 jako první žena americké historie ujímala úřadu ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightová zjistila, že je židovského původu a že řada jejích příbuzných zahynula za holocaustu. "Bylo to, jako bych měla běžet maraton, ale hned na začátku mi přidali zátěž," popsala situaci. Mnozí jí tehdy nevěřili, že o rodinné historii, o které poprvé napsal list Washington Post, ona sama nic nevěděla. Je možné, aby jí rodiče, se kterými prožila 2. světovou válku v Londýně a s nimiž v roce 1948 odešla do USA, nic neřekli? Vždyť její otec Josef Korbel byl československý diplomat, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Denveru, autor vědeckých historických prací - jak by mohl o tak vážné věci mlčet? Ve své nové knize Pražská zima: Osobní příběh vzpomínání a války, 1937-1948, která minulý týden vyšla ve Spojených státech, se Albrightová k dramatickému příběhu své rodiny vrací.

Mluvíme spolu v synagoze ve Washingtonu, kde budete mít za chvíli besedu a autogramiádu. Co odpovíte, když se vás někdo zeptá: Proč vám rodiče nic neřekli?

Myslím, že se rozhodli, že s tím, co se stalo, už nemůžou nic dělat. Ale že mohou začít znovu v Americe, vytvořit dobré podmínky a vést dobrý život se svými dětmi. Rozhodli se, že budou žít pro nás, mě a mé dva sourozence. A později, když se nám narodily děti, žili rodiče pro svá vnoučata.

A to jste doma vůbec nemluvili o holocaustu? Z vaší rodiny bylo zavražděno přece pětadvacet lidí.

O holocaustu se u nás mluvilo, otec o tom i přednášel na univerzitě v Denveru, a vlastně ještě za války mluvil do BBC. Za čím ovšem rodiče zavřeli dveře, o čem mlčeli? Nikdy nám neřekli, že jejich rodiče, bratři, příbuzní byli toho všeho také součástí. O babičce a dědovi mi jen řekli, že už umřeli.

Vaši rodiče se za války v Londýně, v roce 1941, nechali pokřtít a také vás přihlásili ke katolické církvi. Necítili později vinu?

Moji rodiče pocházeli z židovských rodin, ale víru nikdy nepraktikovali. Když se v roce 1935 brali, do kolonky náboženství napsali "bez vyznání". A když v roce 1939 odcházeli do Londýna, netušili, co vše jejich příbuzným v Čechách hrozí. Otec musel odejít, na jeho materiálech už bylo tehdy připsáno "židovského původu", ale asi si neuvědomoval, co to vše obnáší pro celou rodinu. Myslím, že jako čestní a morální lidé museli moji rodiče po válce cítit vinu a že sami také hledali odpovědi.

Proč si to myslíte, když před vámi mlčeli?

V jedné z krabic, které mi po rodičích zůstaly, jsem při sběru materiálu pro svoji knihu našla novelu. Napsal ji můj otec. Překvapilo mě to. On, racionální historik, politolog, a novela? Ale snad právě v tom by mohl být ukrytý klíč. Text pojednává o diplomatovi, který se po válce vrací do Československa a zjišťuje, že všichni příbuzní zemřeli. Je zoufalý, snaží se pochopit, co se stalo, ale když konečně potká někoho, kdo by mu to mohl vysvětlit, ukáže se, že ten člověk je hluchoněmý. Podle mě tím chtěl otec říct, že jsou věci, které nelze vyslovit ani pochopit. Ten diplomat v novele se jmenuje Ptáček. A dívčí jméno otcovy matky, která zahynula za holocaustu, bylo Ptáčková.

Zjistila jste ještě něco, co jste zatím netušila?

Měla jsem dvě sestřenice. Starší, jedenáctiletou Dášu, poslali její rodiče v červenci 1939 jedním z vlaků, které organizoval Nicholas Winton, do Londýna. Sedmiletou Milenu do vlaku neposadili, protože, jak jsem si dříve myslela, měla v té době zlomenou ruku. Asi před rokem mi ovšem Dáša řekla, že její sestra byla zdravá, ale rodiče si mysleli, že je na cestu do Londýna ještě moc malá. Později odešli do Terezína a v říjnu 1944, jedním z posledních vypravených vlaků, do Osvětimi.

V knize píšete, že vaše matka po válce už nikdy nemohla přijít Němcům na jméno.

Ano, už o nich nechtěla slyšet žádné dobré slovo. Ještě po mnoha letech, když jsem jí řekla, že chodím a možná si vezmu muže jménem Joe Albright, mi řekla: "Díky bohu, že je to Albright, a ne Albrecht."

Váš otec, který byl jako záložní důstojník mobilizován, ovšem zase nemohl Angličanům zapomenout Mnichov.

Neodpustil jim. Za války v Londýně jim to vyčítal. Když jednou v autobuse zakopnul o čísi nohu, řekl: "Neomlouvám se, to máte za Mnichov."

Jaký měli vztah s Janem Masarykem?

Myslím, že k sobě měli blízko. Vedle své práce v BBC, kde připravoval vysílání do Československa a Jugoslávie, působil otec v Londýně jako jakýsi neoficiální soukromý tajemník Jana Masaryka. A když otec po válce pracoval jako velvyslanec v Bělehradě, Masaryk k nám často jezdil. Pamatuji si to docela dobře, tenkrát jsem často zastávala roli toho roztomilého děvčátka, co vítá a dává na letišti kytky návštěvám. Masaryk, když přijel, měl vždycky pravou ruku na pásce, jako kdyby si ji zlomil. Nechápala jsem to a ptala se táty, proč pan ministr nosí ruku na pásce, když pak u nás doma hraje na piano? "Aby nemusel podávat ruku komunistům," vysvětlil mi tatínek.

Vaši rodiče asi nepochybovali, že Masaryk byl zavražděn.

O tom doma mluvili a přinejmenším maminka nepochybovala. Říkala, že Masaryka znala dost dobře a že by nikdy neskočil.

Mám z toho správný pocit, že váš otec byl diplomat, akademik, muž s dýmkou, zatímco vaše maminka byla živel?

Ano, měli úplně jiný temperament. Maminka byla spontánní a zároveň... jak se to řekne česky? Street smart?

Zdravý selský rozum?

Ano, tak asi. Maminka četla poezii, zajímal ji spiritualismus, když otec nebyl v Denveru, chodila i na různé seance... Lidi ji měli rádi. A když potřebovala, řekla si, co chce.

To ovšem i váš otec, i když trochu jiným způsobem. Ve svých pracích, které napsal na univerzitě v Denveru, je například poměrně kritický k Benešovi.

Otec si od začátku myslel, že Mnichov byla i Benešova chyba. Po příjezdu do Ameriky byl k němu ovšem postupně ještě mnohem kritičtější, především ve vztahu k roku 1948. A i když se v Americe nijak nemíchal do emigrantské politiky, jeho kritický pohled na Beneše, který zveřejnil ve své knize Československo 20. století, vyvolal v krajanské komunitě odpor.

Havlíček, Němcová, Voskovec a Werich, Čapek, Neruda či Březina... To jsou autoři, které ve své knize na různých místech citujete. Znáte českou kulturu jako leckterý současný maturant.

Jestli, tak jedině české pohádky znám skutečně dobře. Ty knížky stále také vlastním. Mám Němcovou, Broučky, Staré pověsti české... Když jsem pracovala v OSN, kolega z Chile stále říkal Pablo Nerůůda. "To není Nerůůda, ale Neruda," opravila jsem ho a vysvětlila, kdo byl Neruda.
Často jsme se spolu bavili také o Čapkovi, jeho knížky znám ještě z domova. A sama jsem si před patnácti lety pro sebe objevila Františka Langera.

Jak se to přihodí americké ministryni zahraničí?

Koupila jsem si tady v Americe loutkové divadlo. Krásné, dokonce v něm byl i vodník, kterého v Americe běžně neznáme. Chtěla jsem, aby divadlo naše děti hrály, a tak jsem sháněla příběhy. V Praze jsem přišla na Langerovy Pražské legendy a začala jsem dětem vyprávět třeba o sbírání dušiček ve Vltavě. To se jim líbilo, ale třeba s Karafiátovými Broučky, kteří vyšli v angličtině, jsem už neuspěla. Dala jsem je nakonec svým dcerám, aby je četly vnoučatům, jenže ony nechtějí.

Jak to, je to na ně moc staromódní? Vždyť je to místy docela thriller.

Podle nich je to hrozně sexistické, představte si. Chlapi chodí každou noc někam ven, zatímco ženské musí zůstat doma.

Při čtení vaší knihy jsem si uvědomil, že nás možná vidíte lepší, než jsme.

Ti Češi, které já znám, si to zaslouží. A v Americe, kam jsme odešli, když mi bylo deset, jsem vyrostla na tom, co jsem slyšela od rodičů. Ti milovali Tomáše Garrigua Masaryka a vzpomínali na fantastickou zemi, která byla demokratická, kulturní, liberální. Takhle jsem to vstřebávala.
Nástup komunismu po válce si rodiče vysvětlili slabostí demokracie, než že by něco vyčítali Čechům nebo Slovákům.

Zanedlouho se v Česku uvolní prezidentský úřad. Nechtěla byste přeci jen kandidovat? Kdysi tohle přání vyslovil Václav Havel.

Václav Havel byl jen o šest měsíců starší než já, narodili jsme se na stejném místě, ale žili jsme úplně jiný život. Hodně jsme o tom všem spolu mluvili a on byl poměrně kritický k lidem, kteří z Československa odešli. Mně ovšem vždycky říkal: "Ty za to nemůžeš, to rozhodl už tvůj otec." Nicméně celý svůj život jsem byla jinde než většina Čechů a Slováků. Jsem pyšná Češka, hrdá na svůj původ a rodnou zemi, ale nežila jsem tam, nehodím se tam. Jako prezidentka bych byla jen takovou podivnou kombinací královny a protivné starší sestry.

Kdo vy vlastně jste, kým se cítíte být? Katoličkou, židovkou, nebo členkou episkopální církve, ke které jste se přihlásila v době svého sňatku v roce 1959?

V Americe o tom nemusím takto přemýšlet. O posledních Velikonocích jsem byla na pesachové večeři seder se zdejším známým rabínem, na Velikonoční pondělí jsem pak šla ve Virginii, kde mám farmu, na katolickou mši. Kdo jsem? Matka a také babička, která se teď chystá za svým vnukem do San Franciska na jeho bar micva. Jsem demokratka, v názoru i stranické příslušnosti. Jsem Američanka. V Americe to vše může patřit k sobě.

Známá neznámá

Pokud se jmenujete Madeleine Albrightová a vychází vám nová kniha, není zase tak divné, že si s vámi Wolf Blitzer promluví na CNN, že se dostanete to diskusního pořadu na federální rozhlasové stanici National Public Radio, že vyjde váš profil v deníku Washington Post a rozhovor s vámi pořídí New York Times.

Jednu věc by si ale ani Madeleine Albrightová pro propagaci své knihy Pražská zima asi nedokázala zařídit. Udělení Medaile svobody. Shodou náhod, jen den poté, co kniha v USA vyšla, Bílý dům oznámil, že Albrightová patří k letošním laureátům tohoto nejvyššího amerického civilního vyznamenání.

Těžko říci, kdo bude Albrightovou doprovázet, až si půjde do Bílého domu medaili převzít. Určitě by to mohla být politická elita Washingtonu, ke které Albrightová, někdejší americká velvyslankyně při OSN a historicky první žena v čele ministerstva zahraničí USA, přirozeně patří. Ale mohla by to být i řada jiných lidí, protože Madeleine Albrightová, které bude za dva týdny 75 let, je všechno jiné než člověk, který by žil jen ze zaváté slávy.

Profesorka, analytička, podnikatelka

Zkusme to třeba tak, že vyjmenujeme jen několik aktuálních aktivit, v kterých figuruje její jméno. Do Bílého domu by například mohla jít s Walterem Isaacsonem, prezidentem Aspen Institutu, novinářem a spisovatelem, mimo jiné autorem knihy o Stevu Jobsovi. Albrightová teď o Isaacsonovi napsala medailonek pro aktuální přehled časopisu Time "100 nejvlivnějších lidí světa". A jako členka správní rady Aspenu byla také před dvěma týdny u podpisu dohody o zřízení jeho středoevropské kanceláře v Praze.

Jako profesorka na Georgetown University by mohla do Bílého domu vzít své studenty, jako analytička mezinárodního dění pak třeba generálního tajemníka NATO Anderse Rasmussena, pro něhož před dvěma roky vedla expertní tým, který připravoval novou strategii Aliance. A jako žena velkého byznysu by si s sebou mohla vzít kolegy ze své washingtonské poradenské kanceláře Albright Stonebridge Group, mezi jejíž klienty patří například firmy Coca-Cola, Merck a Dubai Ports World, či ze své investiční firmy Albright Capital Management, která se specializuje na rozvojové země.

Matka, babička, ministryně zahraničí

Ale dost už s prací! Do Bílého domu ji mohou samozřejmě doprovodit její děti. Nejmladší dcera Katie, narozená v 1964, by za matkou do Bílého domu musela dorazit ze San Franciska, kde vede fond proti násilí na dětech. O tři roky starší dvojčata Alice a Anne, které jsou obě právničky, by to měly jednodušší, protože bydlí u Washingtonu. Jejich otec Joe Albright by naopak určitě nedorazil. Ač sám byl známý a úspěšný novinář, v roce 1982 tak trochu neunesl, že manželka Madeleine ho ve washingtonských kruzích začíná přerůstat, a rodinu opustil. Dnes žije se svojí druhou ženou na ranči ve Wyomingu.

Madeleine Albrightová už se znovu nevdala, se třemi dospělými dcerami a šesti vnoučaty, které babičce říkají "Maddy", se ovšem sotva může cítit sama. A už vůbec ne stará. Před časem byla například viděna s jednou ze svých vnuček v New Yorku na módní přehlídce návrhářky Very Wang. Ráda také sama vypráví, jak jeden z jejích vnuků dlouho nechápal, proč všichni zdůrazňují, že babička byla ministryní zahraničí. "Co je na tom zvláštního? Copak to nedělají jen ženy?" divil se. Z perspektivy jeho věku to tak skutečně vypadá. Condoleezza Riceová, pak Hillary Clintonová, koho zajímá, kdo byl první?

Na letošním Světovém fóru žen v New Yorku to zajímalo přinejmenším známého televizního moderátora Charlieho Rose, který se Albrightové zeptal, co je příčinou, že v nejvyšší politice je stále tak málo žen. "Muži! Neznám větší blbost, než že je málo kvalifikovaných žen," zněla rázná odpověď. A mimochodem - pokud by prý Hillary Clintonová v roce 2016 přeci jen znovu kandidovala na prezidentku, Albrightová je "ready" stát po jejím boku.

Foto HN - Martin Svozílek, archiv - se svolením M. Albrightové, Foto ČTK, Reuters: Desetiletá Madeleine Albrightová ve Švýcarsku.
Madeleine se svými babičkami - Růženou Spieglovou a Olgou Korbelovou. S mladší sestrou Kathy jdou vítat hosty, kteří přijeli na československou ambasádu v Bělehradě. V Bělehradě s Nidzou Jankovicovou a Kathy Korbelovou. 60. léta 20. století - Madeleine na pláži se svými dcerami Alicí a Annou a s tatínkem Josefem Korbelem. Ministryně zahraničních věcí zahajuje turnaj v baseballu (1997). V roce 1998 během své cesty po Asii navštívila Madeleine Albrightová mongolské hlavní město Ulánbátar. Václav Havel byl její osobní přítel, často se s ním setkávala, diskutovala...a samozřejmě se s ním přijela rozloučit (společně s Clintonovými). Americká ministryně zahraničí a izraelský premiér Benjamin Netanjahu (1998). Se seržantem Timem Ingoldsbym při své pracovní cestě v Koreji (1997).

Rozhovor byl původně publikován 4. května 2012