Olga Barényiová

Pražský tanec smrti

2012, Albatros Plus, přeložila Michaela Škultéty

Ještě dvě minuty, ještě jedna – a pak se objeví. Ano, a už jsou tady, všech dvanáct apoštolů. Jestlipak doopravdy chodí? Nebo jsou na kolečkách? Ten hezký v modrém plášti, to je Jan. Trochu se podobá strýčkovi Paulovi, ale ten má teď už jenom jednu nohu. Jak jenom mohl být tak hloupý a nechat tu druhou v Rusku? Kdyby ji vzal s sebou, dávno by mu ji přišili a ona by zase přirostla. Měly by za ním s maminkou zase někdy zajít do lazaretu.

Ale maminka teď nemůže, protože malá Brigitte pořád tak křičí. No jo, nemá ještě rozum, vždyť jí nejsou ani tři týdny. Ale tamhle – už jde smrtka! Fuj, ta je ale ošklivá! A jak mává kosou! Kdyby ji tak pustili ven, když je teď Staroměstské náměstí plné lidí. – Tak, už je pryč. Teď přijde kohout. Škoda, že v tom rámusu není slyšet, jak kokrhá. Je tak krásně červený a tak zábavný!

Okénko na prastarém orloji pražské Staroměstské radnice se zase zavřelo. Dvanáct apoštolů, smrtka a kohout obešli kolem dokola a teď nehybně stojí pod mohutným hodinovým strojem. Následuje pět hlubokých úderů. Pět hodin. V šest hodin se zase všichni objeví. Každou celou hodinu, už víc než dvě stě let.

Lilly se poleká. Už je pět hodin! Vůbec ji nenapadlo, že může být tak pozdě. Ve čtyři hodiny měla být doma. Musí běžet, jinak bude maminka hubovat, a dneska přece dávají na příděl máslo a taky umělý med. Musí si pospíšit, nebo mlékárnu zavřou.