Sklo jako drahokam

Psal se rok 1879 a majitelka sklárny v Klášterském Mlýně Susanne Lötzová předávala ve svých sedmdesáti letech vedení firmy třiadvacetiletému vnukovi Maxi von Spaunovi. Nový majitel, čerstvý absolvent strojírenství v Mnichově, vyrostl v kultivovaném a kulturním prostředí rakouského St. Pöltenu a dobře si uvědomoval, že nelze jít cestou, které se po dlouhá desetiletí držela jeho babička.

Sklárna vyráběla velmi kvalitní sklo, které dodávala z větší části jako polotovar pro severočeské sklářské rafinerie, jen jeho menší část byla dekorována v místě. To se muselo změnit - jedině výroba s vysokou přidanou hodnotou mohla firmu v odlehlém koutě Šumavy udržet. Firma měla dostatek peněz a Max jich plně využil. Rozšířil a modernizoval provozy - vystavěl efektivnější pece na kombinovaný regenerativní otop dřevem a rašelinou, k rafinerským provozům sklárny přibyla nová brusírna a dílny malířů, rytců a pozlacovačů skla. Díky těmto novinkám se brzy zdvojnásobil počet zaměstnanců sklárny - na víc než sto. Na změnách se od počátku podílel i o pět let starší, obchodně a technicky velmi schopný správce a později ředitel firmy Eduard Prochaska. Tito dva muži dovedli sklárnu ke světové slávě. Věděli, že musí soustavně budovat vlastní značku. A podařilo se. Dalších pětadvacet let jejich společného vedení přivedlo firmu Johanna Lötze-vdova ke světovým úspěchům.