Včerejší ekonomickou zprávou dne byla otočka Mezinárodního měnového fondu ve věci kontroly kapitálových toků, jež MMF nyní může dokonce v určitých případech doporučit nebo se jim alespoň nebránit. Svobodné a liberalizované kapitálové toky byly přitom pro fond ještě donedávna náboženstvím, byly součástí doslova posvátné knihy pravidel a doporučení. Mimochodem tento požadavek MMF byl v 90. letech také do značné míry motorem české ekonomické transformace a liberalizace.
Odbourávání kapitálových kontrol v 90. letech bylo jedním z klíčových momentů ekonomické transformace a jeho vliv a význam se dnes jeví jako poněkud neoprávněně podceňovaný a zapomínaný. Washingtonská instituce tlačila tehdy českou vládu a centrální banku k rychlejší liberalizaci finančních toků a je vcelku známá věc, že tehdejší premiér Václav Klaus z toho nebyl zrovna nadšený.
V polovině 90. let jednoznačně platilo, že názor MMF v českém prostředí více protlačovala centrální banka, vláda byla vždy o něco zdrženlivější, ale nakonec si v postupné liberalizaci vždy dala říci. Názor MMF byl ten, že tam, kde dostatečně fouká a svobodně profukuje (nebo spíše svobodně teče a protéká), se ekonomiky otužují a finanční trhy dokážou rychle demaskovat chyby a rigidity vládních politik, což by mělo být vždy a za všech okolností užitečné.
To se koneckonců stalo i v případě České republiky. Právě liberalizované kapitálové toky obnažily úzká hrdla, chyby a neudržitelné momenty české ekonomické transformace: bankovní socialismus, měkké tržní prostředí, zpožděné zavedení spořádaného exitu ze systému – tedy instituce bankrotu. Právě prudké oslabení koruny (tedy de facto svobodný odliv spekulativního kapitálu ze země) v roce 1997 přinutilo Českou republiku standardně regulovat kapitálové trhy a hlavně konečně řádně privatizovat banky.
Malajsie, která se v roce 1997 rozhodla s MMF nespolupracovat, vykázala ho ze země a zavedla kapitálové kontroly, byla tehdy varována, že se dostane do izolace. Všichni se báli, že ze země utečou investoři a bude ovládána jakýmsi ekonomickým populismem či autoritářstvím. Za příklad bylo dáváno Thajsko a Indonésie, které se rozhodly s MMF spolupracovat. Dnes je chování Malajsie v asijské krizi spíše uváděno jako pozitivní příklad. Jak moc se svět změnil!
Daleko důležitější je však pro MMF zkušenost z nedávné finanční krize, že liberální poučky nemusejí platit za každého počasí a masivní krize přichází skutečně jednou za dlouhý čas. Skutečnost, že čínské bankovnictví přežilo finanční krizi posledních let, resp. skutečnost, že se nezhroutilo podobně jako mnohé banky v USA či Evropě, je dávána do souvislosti právě s účinnými kontrolami kapitálových toků v Číně. Brazilská zkušenost s dočasnými kontrolami je také zajímavá či přinejmenším smíšená. Nikdo dnes netvrdí, že kontroly jsou lék, a vůbec ne všelék, spíše se MMF ruku v ruce s duchem doby vzdává ideologického dogmatu, jenž se v jisté době leckomu jevil jako zásadní, nezměnitelný a vždy platný a nezměnitelný princip.
Odvrací se svět od liberalizace? Vychází globalizace definitivně z módy? Nutně tomu tak být nemusí. Spíše jde o to, že transformační výzvy, které v 90. letech stály před celou východní Evropou a v 80. i 90. letech před Jižní Amerikou, už se tolika zemí netýkají. Zbývá Kuba, Severní Korea a některé africké státy. Svět má čerstvou zkušenost z velké finanční krize a přemýšlí o ní. A objem volného kapitálu ve světě v porovnání s velikostí reálných ekonomik už nepřipomíná bůžka, ale spíše nezkroceného leviatana.
