Martin Amis 

Těhotná vdova 

2013, Plus, přeložila Věra Klásková

Bylo léto roku 1970 a čas je dosud nezašlapal do země, tyhle verše: 

Pohlavní styk začal 

v roce 1963 

(což bylo na mě dost pozdě) – 

mezi zrušením zákazu Milence lady Chatterleyové

a prvním elpíčkem Beatles. 

Philip Larkin: „Annus mirabilis“

(dříve „Historie“), časopis Cover, únor 1968 

Nyní však bylo léto 1970 a pohlavní styk už měl za sebou solidní vývoj. Urazil dlouhatánský kus cesty a zahnízdil se v každé mysli. 

Poukázal bych na fakt, že pohlavní styk má dvě jedinečné vlastnosti: Je nepopsatelný. A zalidňuje svět. Neměli bychom se tedy divit, že ho má kdekdo plnou hlavu. 

××× 

Během tohoto horkého, nekonečného a z hlediska erotiky rozhodujícího léta bydlel Keith v zámku na horském úbočí nad jistým městečkem v italské Kampánii. A teď se ubíral soumrakem zadními uličkami Montale od auta k baru, z každé strany jednu dvacetiletou blondýnku, Lily a Šehrezádu... Lily: výška sto šedesát tři centimetrů, míry 85-63-85. Šehrezáda: výška sto sedmdesát pět centimetrů, míry 93-58-83. A co Keith? Inu, ten byl stejného věku a štíhlý (tmavovlasý, paličatě vyhlížející mladík s bradou, která pozorovatele dost uváděla v omyl, a se strništěm na lících) a zaujímal ono často diskutované území mezi hraničními body sto šedesát pět a sto šedesát osm centimetrů.

Vitální statistika. Tento pojem se ve studiích o stavu společnosti původně vztahoval k narozením a sňatkům a úmrtím, kdežto nyní znamená poprsí-pas-boky. O vitální statistiku jevil Keith za dlouhých dní a nocí své rané adolescence obzvláštní zájem a sníval o ní za účelem svého samotářského obveselení. Ačkoliv v kreslení nikdy nevynikal (když přišlo na pastelky, měl obě ruce levé), dokázal klást na papír čísla, ženy v obrysech vyjádřených numericky. A hodna pozornosti mu připadala každá myslitelná kombinace nebo cokoliv alespoň vzdáleně humanoidního, například 88-113-138 či 150-150-150. 116-11878, 78-118-116, inu, dokonce i tohle stálo za úvahu.

Ale člověka to pořád jaksi táhne zpátky k archetypu přesýpacích hodin, a jakmile jednou narazí na (kupříkladu) 243-8-243, něco nového už těžko objeví, zato může strávit utěšenou hodinku tím, že zírá na číslici osm postavenou na výšku a pak položenou na bok, dokud se zas otupěle nevrátí ke svým dojemným, něžným kombinacím různých sedmdesátek-padesátek-sedmdesátek. Nic než cifry, nic než celá čísla.

A přece: když coby chlapec spatřil vitální statistiku pod fotografií nějaké zpěvačky či filmové hvězdičky, zdál se mu tento údaj žvanivě indiskrétní, poněvadž mu sděloval všechno, co potřeboval vědět o tom, co mělo záhy nastat. Tyto ženy netoužil objímat a líbat – zatím ne. Toužil je zachraňovat. Zachránil by je (třeba) z nějaké ostrovní pevnosti... 

85-63-85 (Lily), 93-58-83 (Šehrezáda) – a Keith. Všichni studovali na Londýnské univerzitě, tihle tři. Práva, matematika, anglická literatura. Inteligence, aristokracie, proletariát. Lily, Šehrezáda, Keith Nearing.