Bůh v zoo

Tak jsem to udělal. Po dvou letech sběru odvahy jsem to té paní v pokladně zoo řekl: "Prosím roční permanentku!" Ševelící dav sobotních rodinek ztichl. V jejich očích byl obdiv i posvátná bázeň. Když jsme s dcerkou zamířili k turniketu, lidé se rozestupovali. Někdo se mě dokonce dotkl, jako malomocný Krista, jako školáček Igora Hnízdo.

Ano, jsem si vědom velikosti svého činu. Kdo z vás by si troufl riskovat při mé finanční situaci nejistou návratnost 700 korun podmíněnou dvanácti návštěvami za jediný rok? Málokdo. Jen ten, kdo zvířata miluje tak jako já. Ačkoli já je vlastně nemiluji. Já je potřebuji. (Mám to se zvířaty a se ženami stejně, feministky, sorry.) Zvířata mě dobíjejí a je jedno, jde-li o surikatu, varana, či mnohonohu madagaskarskou. Jsou krásná, jsou zábavná, jsou směšná (kasuáre, sorry). Jsou dokonale funkční.