Magorova seifertovská tvář

První Magorova posmrtná kniha se jmenuje Úloža. Její tajemně znějící název odkazuje k slovenské vesničce nedaleko Levoče, kam Jirous jezdil za básníkem Erikem Jakubem Grochem, s nímž jej ke konci života pojilo hluboké přátelství i jisté podobnosti v "životním stylu" - letošní veletrh Svět knihy Grocha představil jako Toma Waitse současné slovenské poezie sloganem "intonuje skvěle, i když zvrací". Úloža je přesto knihou, která oba básníky představuje v trochu jiném světle. Z Jirousovy pozůstalosti ji k vydání připravil Martin Machovec, který je zároveň autorem doslovu. Skutečným klíčem ke sbírce jsou ale dva Grochovy texty, zařazené jako jakýsi epilog. Právě v nich se ukazuje, že legenda o svatém pijanovi má svůj rub i líc. Že vedle své "divoké" měl Jirous ještě druhou, tichou a nesmírně citlivou tvář. Ještě druhý pól osobnosti, zcela odlišný od onoho (sebe)destruktivního, který se nejsilněji zapsal do obecného povědomí.