Zákon o veřejných zakázkách funguje jako pytel, který používají boxeři při tréninku - ať do něj bušíte zleva, nebo zprava, pytel jen vesele uhýbá a při troše nepozornosti vám navíc ránu vrátí s razancí odpovídající původnímu úderu. V boxu to má vcelku logiku, v oblasti působení právních norem se mi to zdá poněkud nemístné. Zmíněný zákon sice schytává dobře mířené kritické rány ze všech stran, ale zatím s nulovým výsledkem - zcela určitě to platí o jeho aplikacích v oblasti výzkumu a vývoje. Představte si třeba povinnost zrušit výběrové řízení v případě, že obdržíte jedinou nabídku. Kupujete-li běžný přístroj, problém asi nenastane. Co ale dělat u unikátního zařízení, které je schopna vyvinout a dodat jen jediná firma na světě? Nebo při pořízení velmi speciálního vybavení, které sice má v portfoliu několik málo dodavatelů, ovšem z kapacitních či jiných důvodů nemají zájem podávat nabídku všichni?
Velmi problematický je také institut mimořádně nízké nabídkové ceny. Někteří dodavatelé se jej naučili zneužívat a odvoláními k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jsou schopni výběrové řízení prakticky zastavit. Nemělo by nás to ale udivovat, vždyť sankce za neodůvodněnou stížnost prakticky neexistují. Zrovna před pár týdny jeden náš ústav pravomocně dokončil výběrové řízení na přístroj, zahájené v červenci 2011. Úřad dal ústavu nakonec za pravdu a kolegové si teď konečně mohou ono zařízení koupit - co na tom, že už dva roky vesele zastarává! V akademické meziústavní "soutěži" o rekordně dlouhé výběrové řízení pak vede kauza takřka tříletého projednávání, jehož konec je stále v nedohlednu.
Jednou z mnoha dalších slabin zákona je jeho nejednoznačnost v pravidlech pro sčítání předpokládaných hodnot jednotlivých nákupů. Zejména ve velkých výzkumných centrech financovaných ze strukturálních fondů, ale nejen v nich, se při takovém sčítání za kalendářní rok prakticky nelze nedostat do nadlimitních hodnot. Řešením by teoreticky měly být rámcové smlouvy s dodavateli, jenže podle stávající dikce zákona a jeho některých výkladů je mimořádně obtížné provést výběrové řízení o uzavření rámcové smlouvy například na laboratorní vybavení, kde existují desítky nabídek různých dodavatelů. Po uzavření rámcové smlouvy už navíc nelze zakoupit to, co nebylo detailně specifikováno již při vyhlášení výběrového řízení - třeba právě proto, že to na trhu ještě ani neexistovalo.
Řešení praktických potíží paušálním zpřísňováním zákona je vždy problematické a znemožňuje efektivně pracovat zejména těm, kteří zákon nijak nezneužívají, zatímco vykukové si vždy nějak pomohou. Klíčovou roli by tady měl hrát Úřad pro ochranu hospodářské soutěže - ostatně kdo jiný by měl kvalifikovaně posoudit konkrétní okolnosti a v dané věci urychleně rozhodnout? Je třeba bohužel konstatovat, že vyřízení i poměrně jednoduchých kauz trvá úřadu neúměrně dlouho. Proto také zadavatelé v současné době koncipují výběrová řízení nikoliv podle svých logických zájmů, ale spíše s cílem minimalizovat riziko prodlení ze strany úřadu. Tato situace velmi komplikuje zejména situaci velkých investičních projektů s již tak napjatými časovými plány.
Rozhodně nejsem zastáncem originálních českých cest, možná by jen stačilo dopracovat náš zákon podle předpisů fungujících v zemích na západ od nás. Příkladem může být třeba Velká Británie, kde se vždy snaží získat "the best value for money", což logicky nemusí být jen ta nejnižší cenová nabídka. Jenže s logikou u nás málokdy někam dojdeš, takže zatím nezbývá než vyrazit do veřejného zakázkového ringu!
