Tolik se na svou cestu těšila, že zapomněla na to nejdůležitější.
Zeptal se jí: „Máš to?“
Chtěla se plácnout rukou do čela a vykřiknout: „To jsem slepice pitomá!“, ale místo toho jen odpověděla: „Nemám.“
Řekl: „Hm.“
„Tak jasně, no,“ poznamenala.
„Jasně co?“
„Budeš dávat vinu mně.“
„Přece ti žádnou vinu nedávám,“ pokusil se, aby to znělo dotčeně.
„No a komu ji teda dáváš?“
„Nedávám vinu nikomu.“
„Možná jsi toho názoru, že musím myslet na všechno.“
„To jsem přece neřekl,“ namítl trpělivě.
„Ale to se pleteš.“
Napadlo ho, že čistě z hlediska logiky není jasné, v čem se plete. Smířlivě proto prohlásil: „Vždyť se nic neděje.“
„Když se nic neděje, tak proč z toho děláš takovou aféru?“
Pochopil, že ať řekne cokoliv, tak ji to rozčílí. Neřekl nic. Ale jak se nadechl a zase vydechl, znělo to jako povzdechnutí. Úplně se toho zvuku polekal.
„Prosím?“
„Nic jsem neřekl,“ ujistil ji rychle.
„To je od tebe ale fakt sprosťárna,“ zasyčela.
„Opravdu jsem nic neřekl,“ opakoval téměř prosebně.
„Že ty se teď budeš tvářit, bůhvíjak velkej nejsi chudák.“
„Ale já se netvářím,“ řekl.
„Ono to dokáže každej.“
„Ano?“
„Jistě,“ řekla. „Nic nedělat a čekat, až ten druhý udělá nějakou chybu.“
„Ale já přece na nic nečekal,“ namítl.
„No ano!“ skoro vykřikla. „Samozřejmě že jsi nečekal. Protože slepice jako já udělá nějakou pitomost hned.“
Rozplakala se.
Zastavili se, nedívali se jeden druhému do očí a oba se cítili nepatřičně. Pak se vydali zpátky.
„Prosím tě, neblázni,“ přemýšlel, jestli ji má vzít za rameno, anebo za loket, ale bál se jí dotknout.
„Nech mě být!“ usnadnila mu rozhodování ještě dřív, než vůbec zvedl paži.
Nadechl se a zase vydechl. Ale tentokrát to jako povzdychnutí neznělo.
Zpozorněla. „Co jsi říkal?“
„Nic jsem neříkal,“ řekl ledově.
„Ale něco jsi chtěl říct,“ trvala na svém.
„Nechtěl.“
„Ale chtěl.“
„Přece musím vědět, jestli jsem něco chtěl, nebo nechtěl říct.“
Chvíli vážila slova a pak řekla: „Tak se na mě nezlob.“
„Já se nezlobím.“
„Poznám, když se zlobíš,“ řekla a vzala ho za ruku.
Neodtáhl se.
„Opravdu se nezlobím.“
„Někdy se chovám jako úplná kráva.“
„To tedy nechováš,“ řekl a pohladil ji po tváři. Koulela se po ní slza.
„Sáro! Jonáši!“
Oba pohlédli směrem, odkud zaslechli svá jména. Byla to paní učitelka.
„Zapomněli jsme ve třídě kyblík,“ řekl.
„Já jsem ho tam zapomněla,“ upřesnila Sára.
A on řekl: „To je jedno, kdo ho tam zapomněl. Ale jít bez kyblíku na zahradu na pískoviště byla hloupost,“ vysvětlil paní učitelce.
Usmála se. „Máte tu oba rodiče. Už půjdete domů.“
Podívali se na sebe plni upřímné lítosti, ba zoufalství. „Ale my jsme si chtěli ještě hrát na pískovišti,“ řekl Jonáš.
„Aspoň chvíli,“ zaprosila Sára, byť tušila, že je to marné.
„Zítra,“ usmála se paní učitelka, vzala obě děti za ruce a odvedla je do předsíně, kde stála Jonášova maminka a Sářin otec. Zamrkala na ně.
„Moc hezky si hráli,“ řekla.
A když si Sára a Jonáš zavazovali tkaničky, naklonila se k oběma rodičům a zašeptala: „Hráli si na maminku a na tatínka. Kdybyste viděli, jak se k sobě hezky chovají! Musíte mít oba se svými partnery moc hezký vztah!“
Rodiče pokývali hlavami, že to tedy v každém případě mají.
Miloš Čermák
Český novinář a spisovatel, redaktor časopisu Ekonom. Vystudoval kybernetiku na elektrotechnické fakultě ČVUT. Působil v Lidových novinách a časopise Reflex, je spoluautorem postmoderního komiksu Hana a Hana. Pro Českou televizi připravoval např. pořady Zavináč, Bez obalu či Letem světem. Od roku 2001 je na částečný pracovní úvazek členem katedry žurnalistiky FSV UK.
