Nepodceňujte divné kolegy, kteří mají rádi křečky

Skoro celý rok 2011 jsem měla takovou zvláštní rutinu. První týden v měsíci jsem - myslím, že to bylo vždy v úterý - přišla domů z práce, ve schránce vyzvedla Vanity Fair, sedla si do křesla, nalistovala do půlky časopisu a pak patnáct minut bulela. Můj oblíbený novinář Christopher Hitchens tu každý měsíc sebeironicky a překrásně umíral na rakovinu jícnu. Až na ni v prosinci 2011 umřel docela.Možná to máte stejně. U čtení smutných a tragických knih a novinových textů trpím, ale zároveň mi přes všechny ty slzy pomáhají věci kolem vidět jasněji, zřetelněji a nečekaně chladnokrevně. Pomáhají mi odlišit podstatné od nedůležitého, vrátit se nohama na zem, a když mi zrovna nos trčí příliš do vzduchu, zase ho pokorně sklopit dolů.