Plány pro listopadový summit Východního partnerství ve Vilniusu se jevily do konce srpna 2013 jako jasné. Z šesti partnerských zemí měla ta největší a nejvýznamnější - Ukrajina - podepsat asociační dohodu s EU, jejíž významnou součástí je i dohoda o zóně volného obchodu s EU. Obdobné dohody s dalšími třemi zeměmi - Arménií, Gruzií a Moldavskem - pak měly být na summitu alespoň parafovány, což je všeobecně chápáno jako předstupeň podpisu. Výsledek, jak už nyní víme, původním plánům zdaleka neodpovídá.

Situace ještě v průběhu léta vypadala velmi nadějně. Ukrajina slibovala plnit podmínky, které jí stanovila Rada EU v prosinci 2013, aby dohoda sjednávaná od roku 2008 (a parafovaná v létě 2012) mohla být na summitu ve Vilniusu slavnostně podepsána. Příjemným překvapením pro všechny zainteresované byla rychlost, s níž se podařilo finalizovat texty dohod s Arménií, Moldavskem a Gruzií. Jejich sjednávání bylo zahájeno přitom až v roce 2010. Dohodnuté texty pak měly být parafovány rovněž na listopadovém summitu. Ačkoli parafa není nijak právně závazná, jedná se o politický akt demonstrace vůle obou stran dohodu v dohledné době uzavřít. Integrální a významnou součástí textů všech těchto čtyř asociačních dohod jsou přitom prohloubené a komplexní dohody o vytvoření zón volného obchodu s EU.

DOHODA O VOLNÉM OBCHODU

Uzavírání dohod o volném obchodu nového typu s důležitými partnery je prioritou aktuální obchodní strategie EU. Evropská politika sousedství, jejímž cílem je ekonomicky i politicky stabilní bezprostřední okolí EU, řadí mezi tyto důležité partnery i země Východního partnerství. Prostřednictvím dohod o volném obchodu by se měly modernizovat vzájemné obchodní vztahy a především vytvořit lepší podmínky pro jejich další rozvoj.

To znamená mimo jiné otevřít si navzájem trhy eliminací cel a odstraněním netarifních překážek i dosažení výrazné harmonizace zákonů, norem a regulací. Sjednané dohody pokrývají nejen obchod se zbožím, ale také se službami, trh s veřejnými zakázkami, ochranu práv k duševnímu vlastnictví a podobně.

Vyjednávání s Ukrajinou byla velmi složitá, naopak s Gruzií, Moldavskem a Arménií šla relativně hladce. Nicméně na začátku září arménský prezident Sargasjan po setkání s ruským prezidentem Putinem oznámil, že Arménie vstoupí do Celní unie, tvořené Ruskem, Kazachstánem a Běloruskem, a bude se podílet na ruském projektu Euroasijské unie. A to přesto, že dlouhodobě označovala asociační dohodu s EU za svou prioritu. Její realizace je s členstvím v Celní unii z principu neslučitelná, protože její součástí je oboustranné snižování celního zatížení.

JAKÝ BYL TLAK RUSKA?

Mnohem větší, hospodářsky i politicky významnější Ukrajina pak ustoupila od svých ambicí sbližování s EU doslova za minutu dvanáct. Pár dní před summitem ukrajinský prezident Janukovyč uvedl, že s ohledem na to, že Ukrajina není ekonomicky připravena začít dohodu uplatňovat, ji nepodepíše. Mimochodem se tak stalo rovněž po jednání s ruským prezidentem Putinem. Pro ruský projekt Euroasijské unie je přitom účast Ukrajiny klíčová.

Úvahy, nakolik byly úspěšně použity ekonomické hrozby či naopak sliby obchodních výhod ze strany Ruska, nebo naopak zda spíše prezident Janukovyč rozehrál vysokou hru, kdo dá Ukrajině víc, zůstanou zřejmě otevřené. Stejně jako otázky, kdy a zda vůbec vstoupí v platnost dohoda, kterou měla být naprostá většina (více jak 98 %) vzájemného obchodu EU a Ukrajiny osvobozena od cla a která měla přinést celou řadu dalších vzájemných výhod. Nemluvě o tom, co bude dál s Východním partnerstvím, které je pro Českou republiku dlouhodobou prioritou.

 

Zuzana Benešová
odbor obchodní politiky a mezinárodních ekonomických organizací, MPO benesova@mpo.cz


Poté, co prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU, požadovaly na demonstracích v Kyjevě jeho rezignaci a rezignaci ukrajinské vlády statisíce lidí.
foto: reuters