Hrozí Evropě japonský scénář a deflace?

ECB by měla zakročit

Přestože ECB neustále zdůrazňuje, jak se EMU nepodobá Japonsku, jsou zde některé důležité a podstatné podobnosti.

ECB po nečekaně razantní reakci na zpomalení inflace v říjnu zatím stále hlavně analyzuje a vyčkává. Její prezident Draghi opakovaně ujišťuje, že její přístup není asymetrický, přestože to zjevně není pravda (příklad: v roce 2011 zvedla ECB sazby v podstatě vzápětí potom, co meziroční růst indexu celkové inflace překročil 2,5 %). Činitelé ECB na jednu stranu připouštějí rizika dalšího poklesu cen, na druhou stranu se můžou přetrhnout ve vymýšlení důvodů, proč je deflace malým nebo žádným rizikem.

Je pravděpodobné, že další zpomalení inflace nakonec ECB k nějaké akci přinutí, doufám jen, že už nebude pozdě. Přestože ECB neustále zdůrazňuje, jak se EMU nepodobá Japonsku, jsou zde některé důležité a podstatné podobnosti. Jednou z nich je demografie.

Jak Evropa, tak Japonsko stárne, což podvazuje spotřebu domácností, ale také obecně zmenšuje prostor pro růst. Evropa i Japonsko jsou také silně zadlužené, což zvětšuje negativní dopady deflace.

Z toho, co jsem zatím napsal, je asi zřejmé, že si myslím, že by ECB něco měla dělat, a to hned. Vzhledem k poměrně silnému kurzu eura a tendenci sazeb mezibankovního peněžního trhu k růstu by mezi prvními stálo za to vyzkoušet mírně zápornou depozitní sazbu.

Další opatření by bylo ukončení sterilizace státních dluhopisů nakoupených v rámci programu SMP. Tato opatření však patrně nebudou stačit, takže ECB možná skutečně bude muset přistoupit přímo ke kvantitativnímu uvolňování, což pro ni bude dost složité. V takovém případě by se měla soustředit spíše na odkup dluhu nefinančních podniků než na státní dluhopisy, aby uvolnila bilance bank od rizikovějších aktiv a podpořila úvěrování, případně by mohla zkusit kvantitativní uvolňovaní zkombinovat s nějakou obdobou britského programu funding for lending.

Luboš Mokráš
Česká spořitelna

Podobnost s Japonskem je významná

Evropa by především měla řešit strukturální problémy tak, aby přitáhla byznys a také lidi.

Přístup k měnové politice Maria Draghiho je odlišný od jeho předchůdce J. C. Tricheta řekněme ve smyslu přístupu vůči nestandardním opatřením. Ostatně právě nástup Draghiho znamenal opětovný pokles úrokových sazeb po chybném zvýšení za éry Tricheta. Á propos - při otázce, kdo je skutečným prezidentem EU, se při pohledu na uplynulých 5 let vtírají na mysl právě jména Trichet a Draghi - ale možná je to jen má profesionální deformace.

Demografická podobnost Evropy a nejen jí s nedávnou minulostí Japonska, jak také uvádí Luboš Mokráš, je bohužel významná. Německo je z hlediska demografie v období, kdy by výdaje obyvatelstva měly být na vrcholu. Japonsko prožívalo tento "výdajový" vrchol mezi léty 1989-1996. Evropské státy se budou v následujících letech jeden po druhém dostávat pravděpodobně za tento vrchol. Logickou odpovědí ze strany měnové politiky sice je expanze, ale ta má své hranice. Evropa by především měla řešit strukturální problémy tak, aby přitáhla byznys a také lidi. Před pár dny na limity expanzivní měnové politiky upozorňoval shodou okolností předchůdce šéfa japonské centrální banky M. Shirakawa.

A drobnou reakci na W. Münchaua uvedeného v článku Jana Macháčka. Vazba politiky na ECB tu zjevně je a je oboustranná v tom smyslu, že zde není jen tlak politiků na ECB, ale v minulých letech silně ovlivňovala i nastavení politiky fiskální. U Münchaua se mi však vybavila jeho výzva z poloviny roku 2011, kdy upozorňoval, že pokud nebude mít eurozóna do půl roku společné pojištění vkladů, tak se rozpadne. Nastaly ale okolnosti, které zapříčinily, že se eurozóna nerozpadla i bez tohoto kontroverzního opatření, se kterým se ovšem do budoucna stále počítá... Ale to už odbíhám od tématu...

Michal Brožka
hlavní analytik Raiffeisenbank

Japonsko je tady

Podstatou dlouholeté japonské stagnace byla úvěrová deflace. V eurozóně objem úvěrů klesá.

Hrozí Evropě japonský scénář a deflace? Ne, nehrozí. On už totiž několik let probíhá.

Podstatou dlouholeté japonské stagnace byla úvěrová deflace. V eurozóně klesá objem úvěrů s malými přestávkami od vrcholu v lednu roku 2009. K únoru 2014 poklesl objem úvěrů nefinančním podnikům o 11 procent - to může vypadat jako poměrně malá změna, musíme si ovšem uvědomit, že běhen předchozích pěti let (leden 2004 až leden 2009) vzrostly úvěry v eurozóně celkově o 60 procent neboli o 1835 miliard eur.

Příliš rychlý růst objemu úvěrů měl tedy v EU za následek krizi a úvěrovou deflaci. Její následky ponese kontinent ještě řadu let. Toto je japonský scénář. Nikoli mírný pokles indexu spotřebitelských cen.

Pavel Kohout
Partners

ECB přijde zas pozdě

Podle všeho měla ECB jednat daleko rychleji a uvolnit politiku zhruba před rokem a půl.

Inflace je na pětiletých minimech, evropské hospodářství sice oživuje, ale ne dost silně na to, aby se v dohledné době objevil tlak na růst mezd. Co tedy ECB brání v tom, aby více otevřela měnové kohouty?

Hlavní překážkou větší aktivity ECB od pádu Lehman Brothers je německá Bundesbanka. V její DNA je zakódován na jedné straně odpor ke všem nestandardním opatřením a současně na straně druhé panická hrůza z inflace. ECB kvůli tomu vhodný okamžik k měnové expanzi promeškala. Podle všeho měla jednat daleko rychleji a uvolnit politiku zhruba před rokem a půl, kdy hospodářství prohlubovalo propad a inflace klesala k dvouprocentnímu cíli ECB. Teď eurozóna oživuje a inflace asi dosáhla svého dna.

Jan Bureš
hlavní ekonom Ery

Celá Macháčkova výměna na http://dialog.ihned.cz/machacek/