Violoncellistka Maya Beiser je hromosvodem, kterým prochází hudba

Za "bohyni violoncella" prohlásil americký týdeník New Yorker violoncellistku Mayu Beiser, která ve čtvrtek vystoupí na festivalu Struny podzimu. Zní to možná nadneseně, ale v určitém smyslu to vystihuje její jedinečnost: ve vodách vážnohudební klasiky, kam svým nástrojem patří, má Beiser sice domovský přístav, jinak se ale pohybuje volně napříč nejrůznějšími styly a často v symbióze s umělci z jiných oborů.

Dcera argentinského otce a francouzské matky vyrostla v kibucu v Izraeli, ale jak sama říká, nebyla zapřisáhlým "kibucnikem". Vždy chtěla jít vlastní cestou. Svou vizi vysvětlila v roce 2011 na prestižní konferenci TED, na niž jsou každoročně zvány zajímavé osobnosti z oblasti vědy, techniky, ale i politiky a byznysu. "Když jsem jako dítě cvičila Bacha, mísila se tato nadčasová hudba se zpěvem muezzina ze sousední arabské vesnice," uvedla v přednášce. "Když jsem pak ještě pozdě v noci poslouchala Janis Joplin a Billie Holiday, bylo to za zvuků tanga z přehrávače mých rodičů. Všechno to byla hudba. Nevnímala jsem hranice."

Na svém debutovém sólovém recitálu v roce 1992 Beiser ještě hrála klasický repertoár, mimo jiné skladby Dmitrije Šostakoviče a Leoše Janáčka. Cestou za vlastní uměleckou totožností, jíž by jako klasicky vzdělaná violoncellistka mohla komunikovat s generačními vrstevníky, se ještě na Yale University sblížila s newyorskými hudebníky z právě vznikajícího sdružení Bang on a Can. S těmi pak deset let úzce spolupracovala v ansámblu Bang on a Can All Stars.

Beiser však mířila ještě dál, chtěla vytvořit nový violoncellový repertoár: "Chci podněcovat nekonečné možnosti. Chci být prostředníkem, skrze něhož hudba prochází." Možná proto je Beiser nejčastěji protagonistkou projektů, v nichž skladatelé uvádějí její nástroj do partnerství s elektronikou a další rozměr dodávají výtvarníci. Klasický koncert tak nabývá podoby multimediálního představení.

V roce 2003 Beiser vyprodala koncertní prostor Zankel Hall, nacházející se ve slavné Carnegie Hall, svým multimediálním koncertem nazvaným World to Come. Na něm uvedla stejnojmennou kompozici, kterou pro ni napsal kolega z Bang on a Can David Lang. Ve skladbě, inspirované pojetím posmrtného života v židovské tradici, hraje Beiser na amplifikované violoncello a také zpívá, obklopena čtyřiadvaceti dalšími violoncellovými stopami a v pozadí ještě filmovou projekcí od Irit Batsry. Do tohoto koncertního projektu navíc Beiser zařadila skladby Arva Pärta, Johna Tavenera či Osvalda Golijova.

Ideální interpretku pro další z řady svých "kontrapunktů", jak tyto skladby nazývá, v Beiser našel také skladatel Steve Reich. Ten svůj Cello Counterpoint složil v roce 2003 a požadavky na přesnost, rychlost a rytmické cítění prý šlo o jednu z nejtěžších skladeb, které kdy napsal. Skladba je určena pro osm violoncell a může ji hrát buď sólista spolu s předem nahranými ostatními party, nebo violoncellové okteto.

V roce 2008 představila Beiser svůj další koncertní a studiový projekt Provenance, sestavený z kompozic šesti blízkovýchodních, amerických a britských skladatelů. Jeho závěrečnou částí je Kashmir od Jimmyho Page a Roberta Planta ze skupiny Led Zeppelin, ovšem v úpravě člena Bang on a Can All Stars Evana Ziporyna.

Skladatelé, kteří pro Mayu Beiser píší, respektují její touhu mísit vlivy blízkovýchodní tradice či hudby vážné i populární. Proto nepřekvapí, že mezi nimi najdeme vyhraněné osobnosti od Tana Duna a Briana Ena až po Philipa Glasse či Marka O'Connora.

Zatím posledním velkým projektem Mayi Beiser byla předloni "violoncellová opera" Elsewhere, převyprávěná biblická legenda o Lotově ženě, na níž se vedle violoncellistky podíleli scenáristka Erin Cressida Wilson, skladatelky Missy Mazzoli a Eve Beglarian, choreografka Karole Armitage a režisér Robert Woodruff.

Ve stejné době dozrál také projekt skladatele a klavíristy Michaela Harrisona nazvaný Time Loops, jehož je Beiser protagonistkou. Skladby v něm zařazené zakládá Harrison na systému přirozeného ladění: v ústřední kompozici dostává violoncello příležitost projevit se v nejširší škále výrazových možností od flažoletů po zemitá pizzicata. "Je to hudební odysea pro orchestr ze samých violoncell," říká autor. Všechny party, které zní z reproduktorů, nahrála opět Beiser. Film promítaný při koncertním provozování skladby pak pro tento projekt vytvořil opět multimediální umělec Bill Morrison.

Maya Beiser dnes žije v New Yorku, má dvě děti, je veganka. Jen zřídka je na pódiu vidět s dalšími hudebníky. "Chci vést lidi z jednoho místa na jiné. Žijeme ve světě, kde se můžeme neustále rozhodovat mezi mnoha možnostmi, jak hudbu přijímat a jak ji vyhledávat. Chcete-li dostat lidi do koncertní síně, musíte jim nabídnout událost."