Extravagantní hudebník Carpenter mstí varhaníky, kteří hráli ve skrytu kostelního kůru

Cameronu Carpenterovi, který 25. října vystoupí ve Foru Karlín, je teprve čtyřiatřicet let, přesto už za krátkou kariéru stihl "vrchovatě pomstít" všechny varhaníky, kteří po staletí hráli ke slávě boží ve skrytu kostelního kůru, pokorně a anonymně.

Carpenter je pravým opakem: expresivní hráč, extravagantní zjev a kontroverzní svobodomyslná superstar 21. století, stavící na odiv nejen brilantní techniku hry svých rukou a nohou, ale i revoluční nástroj − luxusní, na míru postavené digitální cestovní varhany.

První setkání s Cameronovou existencí připomíná údiv nad novým obřím druhem exotického motýla, který se evolučně rozhodl stát se savcem.

Při druhém letmém pohledu a poslechu začnou na mysli tanout jména hudebních enfants terrible Mozarta nebo klidně Michaela Jacksona, zkrátka hudebních osobností, které jako by "pocházely z jiné planety". A při třetím setkání zjistíme, že pojmy "varhany", "punk" či "pop punk" možná nesedí dohromady ani dnes, v době, kdy je většina tabu pasé.

Vždyť varhany jsou "královským nástrojem" a nejsložitější skladatelskou výzvou s tradicí vrcholně duchovního poslání. Kdežto pudový punk se svojí destruktivní dekadencí stojí na opačném konci estetického vnímání.

Když tyto dva pojmy spojí hudebník, který je od dětství vnímán jako zázračně talentované dítě, muž, v němž se snoubí záblesky geniality s narcistním pozérstvím, je zaděláno na prvotřídní kontroverzi. Sám Carpenter k tomu typicky říká: "Jsem světový nerd číslo 1!"

Carpenter zdolal Bachův cyklus Dobře temperovaný klavír v jedenácti letech. Na střední škole pro varhany upravil přes stovku děl včetně Mahlerovy 5. symfonie, psal vlastní skladby a do repertoáru zasadil i filmové nebo popové melodie. V roce 2006 absolvoval newyorskou Juilliard School a vydal se na turné. Je prvním varhaníkem, který získal nominaci na Grammy za sólové album − hned svůj debut Revolutionary z roku 2008.

Malého Camerona, který vyrůstal v rodině výtvarnice v zemědělské Pensylvánii, k varhanám nepřivedlo náboženství ani koncertní zážitek, ale fotografie varhan z newyorské koncertní síně Radio City Music Hall v dětské encyklopedii. I dnes prý Carpenterovo tělo reaguje pudově, kdykoliv usedne k nástroji.

Svůj přístup k varhanám popisuje často jako fyzický souboj a zároveň sofistikovaný tanec. Ostatně od osmi do dvaadvaceti let tanec aktivně trénoval a pro ohromující techniku svých nohou obouvá speciální, na míru šité boty z jemné kůže, která se obvykle užívá na rukavice. Tyto boty mu umožňují používat nohy jako "tříprsté končetiny" − hraje prsty, klenbou chodidla i patou.

Carpenterův individualistický přístup je možné vnímat jako svého druhu "revoluci", i když za své historické vzory mezi varhaníky uvádí i extrovertní hráče − Američana řečeného Korla Pandit, ohnivého bachovského interpreta Virgila Foxe nebo Ferruccia Busoniho.

Na rozdíl od nich si Carpenter ve stavitelské dílně Marshall & Ogletree nechal vyrobit vlastní mobilní nástroj, který dokáže vydat majestátní zvuk chrámových varhan a zároveň evokovat menší "biografové" varhany.

Nástroj vznikal dle Cameronových představ skoro deset let a stál přes milion dolarů. Hudebník jej představil na své loňské nahrávce If You Could Read My Mind a na koncertech v newyorském Lincoln Center. Teď s ním poprvé přijíždí do Prahy.