Renomé Světlany Alexijevičové v Bělorusku udělení Nobelovy ceny nepomůže

Politická korektnost šla při letošní volbě Nobelovy ceny za literaturu stranou. Nejvýznamnější literární ocenění získala běloruská disidentka Světlana Alexijevičová. Volba byla ohlášena včera v poledne, na hlubší politické reakce je tedy ještě brzy, ale Nobelův výbor musel počítat s možností, že Minsk (nebo i Moskva) označí volbu švédské akademie za prozápadní a zpolitizovanou.

Situace jistě nedojde tak daleko, jako když se Boris Pasternak musel Nobelovy ceny na nátlak sovětské vlády vzdát. Oficiálnímu domácímu renomé Alexijevičové ale včerejší ocenění nepřispěje. Autorka byla ostatně nepohodlná už sovětskému režimu a běloruský prezident Alexandr Lukašenko to nevidí jinak: přes deset let musela spisovatelka žít v exilu a její knihy ve vlasti nevycházejí.

Volba je odvážná i žánrově, je to vlastně Nobelova cena za publicistiku. Mnoho literárních porot přitom stále ještě jako velkou literaturu chápe pouze beletrii či poezii. Letošní laureátka ceny ale "jen" zaznamenává rozhovory s lidmi. Kdo může po včerejšku říct, že je to málo?

Jedno ze zásadních děl Alexijevičové, Doba z druhé ruky, vyšlo letos v českém překladu Pavly Boškové. Když nakladatel Vladimír Pistorius dostal nabídku rozsáhlou knihu vydat, váhal. O autorce toho moc nevěděl a rozhovory s bezejmennými lidmi z Ruska nevypadaly jako trhák. Jakmile si ale Dobu z druhé ruky přečetl, byl jí uchvácen. "Očekával jsem, že se kniha nebude moc dobře prodávat, ale říkal jsem si, že je to zásadní práce, která prostě vyjít musí," ohlíží se zpět.

Také čtenářský ohlas se dostavil. První, jedenapůltisícový náklad je téměř vyprodán a ještě před rozhodnutím Nobelova výboru nakladatelství Pistorius & Olšanská titul dotisklo. Nyní je možné, že nepůjde o dotisk poslední.

Doba z druhé ruky mapuje dopad rozpadu Sovětského svazu na jeho obyvatele. Impérium se zhroutilo a tím se zhroutil svět mnoha sovětským lidem − jejich životy naplňovala sounáležitost se SSSR. Byli hrdi na to, že se jich svět bál, a nyní měli pocit, že jsou cizině spíš pro smích. Nic horšího je nemohlo potkat.

"Kniha Doba z druhé ruky je důležitá právě pro hluboký vhled do toho, co si Rusové myslí o Rusku, což může být velice nepříjemné i pro nás," zamýšlí se nakladatel. Autorka svou metodou koláže rozhovorů přibližuje tragické životní osudy řady obyčejných lidí. Nehodnotí je, ale soucítí s nimi, o to je její sdělení přímější.

Alexijevičová pracuje podle vlastních slov na jedné knize šest až deset let. Zatím vydala čtyři velké opusy. První kniha Válka nemá ženskou tvář pohlíží na Velkou vlasteneckou válku ještě poněkud z velkoruských pozic. Modlitba za Černobyl, Zinkoví hoši a Doba z druhé ruky už jsou výrazně kritické a nonkonformní.

Autorka také upustila od širšího komentování rozhovorů, které pro knihy pořídila. Nechá znít hlas (post)sovětského člověka ve vší jeho opuštěnosti a frustraci. Je to jako přímý zásah, ze kterého mrazí. Pro čtenáře v postsovětském prostoru by měl být i varováním − před politiky, kteří dovedně využívají ostalgii, ale hlavně před sebou samým, před tvorem, jehož mysl do jisté míry stále zůstala vězet za železnou oponou.

Doba z druhé ruky dost možná nebude poslední knihou laureátky Nobelovy ceny, která vyjde v češtině. Vladimír Pistorius by rád publikoval také Zinkové hochy − rozhovory o válce v Afghánistánu.