Chci soudce-elitu, říká Pelikán. Mladé právníky po škole si nejdříve jen vyzkoušíme

Soudci rozhodují o osudech jiných většinou dlouhých 40 let a bez možnosti, že by je někdo odvolal, vysvětluje ministr spravedlnosti Robert Pelikán, proč chce zavést "soudce na zkoušku". Tedy mladé právníky po škole, kteří si po tříleté přípravě nejdřív osahají, jaké je to, pracovat u soudu. A když je ti starší zkušení soudci doporučí, dostanou se mezi tuto elitu. "Cesta k tomu, aby se člověk stal soudcem, musí být jasná a těžká," říká Pelikán.

HN: Dříve jste se často vyjadřoval k přijímání uprchlíků ve smyslu, že se jich nemáme bát. Teď už nejste slyšet. Je to tím, že vám dali z vlády nebo z ANO najevo, že se jim to nelíbí?

Takhle bych to asi neřekl. Ale faktem je, že jsem se vyjadřoval v té situaci, když jsem si myslel, že je to nezbytné. Měl jsem pocit, že v té debatě chybí některé názory. Teď už nemám potřebu do ní zasahovat. Proto jsem se trochu stáhl.

HN: Takže vám nikdo neřekl "brzděte"? Protože to vypadalo, že se s ministrem vnitra Chovancem ohledně uprchlíků dost hádáte.

Je pravda, že mi nebylo příjemné nějak narušovat jednotu vlády. Takže jsem to dělal ve chvíli, kdy jsem to považoval za nutné. Snažím se být loajálním členem vlády.

HN: Nezviklal vás v tom vašem vstřícném postoji k uprchlíkům "osahávací skandál" v Německu?

Vy říkáte vstřícný postoj k uprchlíkům. Ale musím vás opravit. Nikdy jsem neříkal, že je máme přijímat s otevřenou náručí. Že to budou báječní občané bez jakýchkoliv problémů. Říkal jsem, že máme dodržovat základní práva těch lidí. A že máme být loajální k Evropě − že se máme podílet na řešení tohoto evropského problému. Vždy jsem si uvědomoval, že ho bude obtížné řešit. A že to s uprchlíky není tak jednoduché. Takže jsem nikdy nezastával jednu z těch extrémních pozic, byl jsem spíš na středu. A na tom trvám. Události v Německu mě mrzí, ale nijak zvlášť mě nepřekvapily. Bylo mi jasné, že v takhle obrovské vlně lidí se nepochybně najdou takoví, kteří budou problematičtí. A kteří budou tu situaci zneužívat. Bylo mi také jasné, že to bude velký problém z hlediska veřejného mínění. Teď je důležité ujistit občany našeho prostoru, že tohle nebudeme tolerovat a že v něm budou platit pravidla.

HN: Jak se do vašeho názoru na migraci projevuje to, že váš bratr je muslim?

Můj bratr je arabista, tedy odborník na celou oblast a kulturu. Díky tomu mám asi skutečně větší vhled. I do toho, jaké problémy přinese příchod lidí této kultury do Evropy. Na jednu stranu mám pro to větší pochopení. Na druhou stranu si lépe uvědomuji, že ta kultura je opravdu hodně odlišná a že je ne zcela slučitelná s tou naší. Zrovna dnes jsem se o tom bavil s nizozemským ministrem: myšlenka multikulturalismu, tedy že každá skupina si tu bude moct udržovat vlastní kulturu a že ty kultury budou žít pokojně vedle sebe, není realistická. Jediná cesta je ta americká. Cesta integrace. Zároveň vím, že kultura většiny těchto lidí je úzce spjata s náboženstvím. Takže převzetí naší kultury nebo aspoň jejích klíčových prvků může být pro ně obtížné.

HN: Má policie stíhat lidi, jako je pan Konvička, který je obviněný za to, že chce rozemílat muslimy do moučky? Nebo pár stíhaný za demonstrování se šibenicemi na Václavském náměstí?

Nechci se vyjadřovat ke konkrétním případům. Ale obecně si myslím, že trestní stíhání by mělo být až posledním krokem. Spíš jde o to, aby si společnost uvědomila, že evropské právo − a to jsou ty evropské hodnoty, o kterých pořád mluvíme − nám některé výroky zakazuje. Tudíž že by se společnost měla v těchto výrocích kontrolovat. Trestní stíhání tady možná udělá víc zla než užitku. Třeba pocit mučednictví. Nebo pocit, že chceme zametat problémy pod koberec.

HN: Nemáte dojem, že jsou v poslední době všichni proti vám? Soudci na svém sněmu řekli, že justici vůbec neřídíte a že jste neviditelný. Neustále vás ostřeluje vaše předchůdkyně a kolegyně z ANO paní Válková. Poslanci vám vyčetli, že mezi ně vůbec nechodíte…

Já si to nemyslím a ono se to navíc vyvíjí. Minulý týden jsem měl večeři s předsedy krajských soudů, zůstali jsme na ní do půlnoci a byla to velice přátelská debata. Podobně tento týden s předsedy nejvyšších soudů. Na ústavně-právním výboru sněmovny jsem byl v mezidobí tolikrát, že jsem se vyšvihl do čela historických tabulek ministrů. Už tehdy to byla poněkud zveličená situace. Ale ano, ten vzkaz jsem pochopil. Intenzivně jsem zapracoval na zlepšení. Samozřejmě mám jisté názorové neshody se svými partnery v resortu, ať už jsou to předsedové některých soudů, nebo někteří poslanci. Ale to je logické a není to něco, co by vedlo k nepřátelství.

HN: Čím si myslíte, že jste soudce naštval?

Vedeme debatu o dalším směřování justice, což je velice konzervativní prostředí. A pro ně je do jisté míry nepříjemné, že přicházím se snahou poměry posunout dál. Ty reakce jsou proto pochopitelně někdy trochu ostřejší. To k tomu patří. Je potřeba o těch věcech mluvit a vysvětlovat si je.

HN: Novou koncepci, jak mají české soudy fungovat, jste vyhlásil krátce po nástupu. Co už máte hotové?

Mně přijde, že to společnost nevidí nebo trochu podceňuje, ale justice se netýká jen soudců, ale všech občanů. A velice silně. Základní myšlenkou je, že právě proto mají všichni občané právo na to, aby ten systém byl průhledný. Aby měl občan jistotu, že si může dohledat, jak se jeho soudce dostal k funkci, proč se tam dostal právě tento člověk − že to bylo na základě nějakého objektivního výběru, že je to opravdu někdo nezávislý, bez zákulisních tlaků. Čímž nechci říct, že dnes takoví soudci nejsou. Ale justice byla dlouho ponechaná sama sobě, navíc ve velice těžkém období, kdy si musela najít novou roli. Před rokem 1989 to prostě nebyl nezávislý pilíř moci. Musela se jím stát a zároveň se naučit rozhodovat úplně jiné typy sporů v úplně jiné společenské situaci. A to bez jediného dne přestávky. Nedalo se prostě říct: Tak, teď nebudeme tři roky soudit, musíme vymyslet, jak vše přebudovat. Justice to nakonec zvládla. Ale pochopitelně krutou daní je jistý pocit netransparentnosti a kabinetnosti justice.

HN: Co se děje netransparentně? Nevíme, proč se někdo stal soudcem? Nebo proč soudce povýšil?

Soudci nemají jasnou, ověřitelnou a přezkoumatelnou osobní historii. Nemáme žádný personální spis, kde by leželo jejich pravidelné hodnocení.

HN: Jak by měl být soudce hodnocený? Podle toho, kolik případů zvládl nebo kolik mu jich vrátili z vyššího soudu, že rozhodl špatně?

To bude potřeba detailně rozpracovat. Hodnocení nesmí být volný slohový útvar, potřeba jsou jasná kritéria. Musí se týkat kvality práce, rychlosti práce, schopnosti organizovat, znalosti práva, pečlivosti… Naštěstí máme z čeho brát, protože všude ve vyspělejším zahraničí tohle mají.

HN: Od začátku říkáte, že soudcem se má stát jen ten nejlepší právník. Jak ho ale poznáte, když se přihlásí hned po škole?

Chci, aby nejprve byla nějaká zkouška, která rozhodne, kdo se dostane do takzvané přípravné služby, jež bude tříletá. Na konci zájemci o místo soudce složí justiční zkoušku. Po ní ovšem ještě bude centrální výběrové řízení na soudce "na zkoušku", když to tak nazvu.

HN: "Na zkoušku"? Když se čekatel na soudce neosvědčí, bude muset pryč?

Bude se rok účastnit práce senátu na odvolacím soudu, ale nebude moct hlasovat o tom, jaký má být rozsudek. A ostatní soudci, členové tohoto senátu, ho budou celou dobu sledovat a hodnotit a budou dávat konečný palec nahoru nebo dolů, jestli je i v každodenní zátěži schopen obstát. Jen zdůrazním, že s tímhle teprve přicházíme do jednání s justicí.

To je to, oč se budeme přít. Cesta k tomu, aby se člověk stal soudcem, musí být jasná a těžká. Povolání soudce je elitní a prestižní. Je to člověk, který rozhoduje o osudech lidí. Tu pravomoc má neodvolatelně na 40 let. Takže máme právo a povinnost nastavit systém tak, aby se do téhle funkce dostali jen ti nejlepší, nejschopnější.

HN: Mně ale vychází, že se většina těchto změn nedá stihnout do voleb. Takže je hlavně sepíšete a příští ministr to může hodit do koše?

Absolutně se to nestihne, to je jasné. Ambicí je, aby ten materiál vznikl do voleb, a další ministr tady měl návod k použití. Za sebe můžu říct, že kdyby tady kvalitní materiál byl v době, kdy jsem do úřadu vstoupil, tak bych rád podle něj postupoval.

HN: Nemají ale některé vaše plány krátkou životnost? Ještě v létě jste chtěl prodat všechny historické budovy pražských soudů a za utržené peníze postavit jeden velký za Prahou. Teď už o tom není slyšet.

Ukázalo se, že je to komplikovanější, než jsem si myslel. Pozemek, který jsme měli vyhlédnutý, se ukázal nevhodný. Zároveň vyšlo najevo, že ministerstvo má v téhle oblasti omezenější schopnosti, než jsem se domníval. Takže projekt takového rozsahu by nezvládlo.

HN: Kdo vlastně způsobil, že to došlo tak daleko ve Vězeňské službě? Že odvolaného ředitele Dohnala musel vrátit do funkce soud? A ten dosavadní, pan Ondrášek, musel zase odejít? Byla to chyba exministryně Válkové, že pana Dohnala odstavila?

To si netroufnu tvrdit. Dnes už víme, protože nás o tom soud poučil kvalitně zpracovaným rozsudkem, že ministr nemá pravomoc odvolat ředitele Vězeňské služby. Moje předchůdkyně se domnívala, že má. Víte, že i já jsem s jistou nejistotou její rozhodnutí potvrdil, protože ta otázka tehdy jasná nebyla.

HN: A víte vůbec, co se tedy ve Vězeňské službě dělo nebo děje? Aktuálně tady máme korupční případ, kdy bývalý ekonomický náměstek údajně chodil za ředitelem Ondráškem s nabídkami: Když mě vrátíte do funkce, budu vám ze zmanipulovaných zakázek posílat měsíčně 100 tisíc.

S tím podezřením ještě nemůžeme pracovat jako se stoprocentním faktem. Netrpělivě čekám, jak dopadne policejní vyšetřování, protože je to skutečně důležité pro mé závěry o dalším fungování Vězeňské služby. Ale ať už tenhle případ dopadne jakkoliv, už nyní chci, aby Vězeňská služba měla takovou kontrolu, aby nemohlo docházet k žádným neplechám.

Od mého nástupu do úřadu velice zesílila kontrolní činnost ministerstva, což ve Vězeňské službě vyvolalo překvapení, které zase překvapilo mě. Evidentně tam na to nebyl nikdo zvyklý. Jen pro příklad: požádal jsem pana generálního ředitele, aby vydal rozhodnutí, že pokud se provádí nějaká oprava, musí se zadokumentovat původní stav. Protože jsem měl jisté signály, že toto je prostor, kde minimálně historicky docházelo k neplechám.

HN: Že se opravovalo něco, co ve skutečnosti opravu nepotřebovalo?

Že docházelo k fiktivním opravám. Když jsme chtěli provést kontrolu, zjistili jsme, že nemůžeme. Třeba oprava hlídacího elektronického systému − když tam přijdete po čase, systém funguje, takže vypadá jako opravený. Ale nevíte, jestli byl někdy rozbitý.

HN: A měla tedy podle vás bývalá ministryně Válková důvody odvolat ředitele věznic Dohnala? Podkladem přece byly například audity, že Vězeňská služba nakoupila o desítky milionů předražené autobusy. Nebo bylo vše v pořádku?

Musím konstatovat, že všechny případy, které se týkaly pana generála Dohnala a vyústily v podněty k vyšetřování, byly uzavřeny s negativním výsledkem. Žádné podezření se nepotvrdilo.