Stańkova jazzová trumpeta v Brně vytroubí verše polské nobelistky Wisławy Szymborské

Aby člověk docenil muziku, kterou nejznámější polský jazzový hudebník Tomasz Stańko přijede 17. dubna zahrát na brněnský Jazzfest, musí si představit tu situaci. Rok 1997, synagoga v Krakově. Stańko dostal pozvání, aby improvizací na trubku doprovodil autorské čtení básnířky Wisławy Szymborské.

"Tu je lidí, přišla jsem na koncert pana Stańka a teď mám recitovat?" praví skromně básnířka, která několik měsíců předtím obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Začne číst a Stańko hraje, na trubce kopíruje její dikci, interpunkci. "Dokážu z ní vyčíst, jestli se věta chýlí ke konci, a stejný směr mi jde z trumpety," vzpomíná později Stań­ko ve svém životopisu.

Z toho večera si odnese jedno poznání: že za každým slovem Szymborské jsou dlouhé dny, které jí psaní básně zabralo. "Proto ta slova mají takovou váhu." 

Ta váha letos třiasedmdesátiletého Stańka přiměla, aby v New Yorku, kde střídavě žije, vyhledal mladé hudebníky a natočil s nimi stominutovou poctu Szymborské zvanou Wisława. V dubnu ji zahraje v brněnském Sono Centru.

Stańko obklopený mladými muzikanty − jistě, to není nic nového. Dokonce se to stalo poznávacím znamením muže, jehož pamatují také Češi. Poprvé do Prahy přijel roku 1964 na premiérový ročník Mezinárodního jazzového festivalu coby čerstvý člen kapely Krzysz­tofa Komedy, průkopníka moderního polského jazzu a autora hudby k raným filmům Romana Polanského.

Přelomová nahrávka této sestavy zvaná Astigmatic je v USA dodnes vnímaná jako první "důkaz" existence evropského jazzu, přestože po ní zbývají už jen vzpomínky. Také když je Stańko v životopisu tázán na tehdejší návštěvu Československa, víc než vibrafonistu Karla Velebného si vybavuje "indické cigarety, lehce opiové, které byly v Praze k mání".

V osmé dekádě Stańko, toho času lídr vlastního freejazzového kvintetu, pořídil nahrávku s Jazzovým orchestrem Českého rozhlasu a odehrál sólový koncert v sále dnešní pražské Ypsilonky, údajně na mnoho mikrofonů s různými efekty. V 80. letech se v české metropoli mihl v sestavě avantgardisty Cecila Taylora a pak přijel až po revoluci. Od jeho posledního českého koncertu letos uplyne devět let.

Stańko "nového milénia" dělá totéž, co kdysi trumpetista Miles Davis − neustále angažuje mladší hráče. Tři desky natočil s triem akurátního romantického klavíristy Marcina Wasilewského, jednu s mladými Skandinávci a nynější poctu básnířce Szymborské pro změnu s Američany. Z nich klavírista David Virelles, který též přijede do Brna, je o čtyřicet let mladší než Stańko.

Polský trumpetista má už roky osobitý styl, který by měnil jen blázen − táhlé, emocemi a odmlkami tvarované, ale za sebou svobodně řazené tóny sálající bohatým vibratem. Přestože mohou znít jako volná improvizace, ve skutečnosti jsou plné drobných signálů a náznaků, kterých se spoluhráči chytají a skladbu pak vedou k předem domluveným "předělům".

Stańkova představa o baladě je na albu Wisława dovedená k dokonalosti, ale stejně tak je působivé slyšet elegickou polskou trumpetu, jak se může přerazit v moderním swingu mladých Američanů. Skřeky, syky, sípání. Od klavíru přiletí akord, Stańko ho ještě za letu rozčtvrtí a ve všech směrech podebere kaskádou dalších not, rytmika je v těsném závěsu. A pak najednou ztišení a půlminutový "výdech".

Je to vysoké hráčské řemeslo − stejně jako ze slov Szymborské bylo cítit dny práce, jež se za nimi skrývaly, rovněž z každé noty Tomasze Stańka promlouvá šest dekád vytrvalého hraní. Také je to svým způsobem řeč. Jen tak bohatá na významy, že to ani žádný slovník synonym nepobere.