Recenze: Oslnivě bílá opera Miroslava Srnky měla v Mnichově úspěch

Světová premiéra opery South Pole skladatele Miroslava Srnky a libretisty Toma Hollowaye skončila v Bavorské státní opeře fantastickým úspěchem. Strhující drama dvou výprav soutěžících o prvenství při dobytí jižního pólu mrazilo a dojímalo. Navíc se jedná o zápis do dějin české hudby. Světová premiéra díla tuzemského skladatele v proslulém operním domě tu nebyla 55 let, od Řeckých pašijí Bohuslava Martinů.

Britský důstojník Robert Falcon Scott se s velkou publicitou chystá dobýt jižní pól. Dostane ale telegram od norského cestovatele Roalda Amundsena a s překvapením zjišťuje, že přišla tvrdá konkurence. Opera Miroslava Srnky South Pole sleduje postup obou výprav zároveň, předkládá dva příběhy, jejichž paralela se postupně rozpadá.

Je to zpočátku až komické, jak obě výpravy dělají stejné věci v posunech podmíněných jejich domácím prostředím. Norové jdou do sauny, poslouchají z gramofonu Solvejžinu píseň, mají své tažné psy. Britové hrají fotbal, pouštějí si květinovou árii z Carmen a používají poníky.

Postupně se do dvou souběžných příběhů vkrádá drastické napětí a emocionálně strhující vrcholy. Obě výpravy vybíjejí tažná zvířata. Vyčerpaná Scottova expedice najde na jižním pólu stan s norskou vlajkou, zatímco Amundsenovi muži se již úspěšně vracejí. Britům selžou motorové sáně, Norové postupují suverénně na lyžích. Britové umírají s otřesnými omrzlinami, Norové si nesou zmrzlé maso, které je udrží při životě.

Oslnivě bílá opera

Další 3
fotografie

Scottovi se v průběhu výpravy zjevuje manželka a v závěru naslouchá jejímu ujišťování, že byla vždy jeho. Amundsena provázejí vize jeho milenky, ta mu ale na konci vyčítá, že odešel. V těchto propojených momentech se nejpůsobivěji ozřejmí rozdílné charaktery obou vůdců − poněkud roztěkaného a citlivého Scotta, a na vítězství tvrdohlavě soustředěného Amundsena.

Každý z týmů je v opeře obsazen stejnými hlasy. V čele pěti britských tenorů stojí Rolando Villazón (Scott), pět norských barytonů vede Thomas Hampson (Amundsen). Jejich mimořádné pěvecké kvality se ukazují v monolozích, ale obě skupiny jinak tvoří vynikající vyrovnané ansámbly.

Objeví se tu i vzdálený ohlas jednoho operního klišé: vítězí zemitý barytonový tým, zatímco přecitlivělí tenoři umírají.

Výborná byla na nedělní premiéře i mezzosopranistka Tara Erraughtová jako Kathleen Scottová a sopranistka Mojca Erdmannová v roli Amundsenovy milenky.

Jižní pól je oslnivě bílá opera. I hudba působí dojmem bílého světla, v němž jsou ve skutečnosti obsaženy všechny barvy najednou. Množství překrývajících se vrstev znělo v hutném zvuku orchestru především křehce. Ozývalo se v nich neustálé praskání a jiskření nekonečných ledových plání, za každou hudební vrstvou se skrývala další, kterou by si posluchač jako na internetu potřeboval "proklikat" stokrát, ne na jeden poslech.

Velký wagnerovský orchestr doplňovalo množství perkusí, akordeon, klavír, elektronika a gramofony. V celém představení orchestr neudělal jedinou rozpoznatelnou chybu, dirigent Kirill Petrenko nastudoval operu špičkově.

V režii Hanse Neuenfelse mají obě pětičlenné výpravy svoji polovinu jeviště. Vše je bílé, místy šedé, černé jsou oděvy Britů a překřížení poledníků plasticky vystupujících ze zadní stěny. Barvu mají jen státní vlajky a zmrzlé maso − zvířecí i lidské.

Režie, scéna i kostýmy se stejně jako samotné dílo drží faktů, ale hledají mezi nimi mezery. Nachází je v subjektivních motivacích činů a rozhodnutí obou vůdců. Nakonec se zdá, že celý závod o prvenství na jižním pólu ani nemohl dopadnout jinak.

"Jižní pól je váš," gratuluje v závěrečné katarzi Amundsen Scottovi. Po nedělní premiéře patří jižní pól i skladateli Miroslavu Srnkovi.