Recenze: Spisovatel Jiří Kratochvil si v nové knize povídek užívá literární karneval

Mnozí spisovatelé by kvůli tomu vraždili. Jiřímu Kratochvilovi skutečně stačí napsat jeden dva odstavce a čtenář bez váhání rozpozná jeho styl. Stejně tak v novém povídkovém cyklu Lůžko je rozestlané.

Brněnský magický realismus ­Jiřího Kratochvila je v povídkách zasazen do konkrétního dějinného období druhé světové války, osvobození města Rudou armádou, nástupu komunismu, případně − řidčeji − nástupu demokracie.

Mluvící kůň, mezikontinentální raketa či národ potkanů se pohybují v reálných brněnských čtvrtích, ulicích a domech. Čím důvěrněji čtenář Brno zná, tím intenzivněji autor jeho pozornost rozdvojuje, průrva mezi reálnou topografií a surreálnou fabulací se napíná, rozšiřuje − až nakonec tyto světy ve velkém třesku splynou v jeden.

Příběh se začíná řítit plnou rychlostí. Autor ho má pod kontrolou, s bravurou vybere nejostřejší zatáčky − a pak na rovince zastaví. Flashbackem se vrátí do minulosti nebo otočí pozornost k maličkostem, které nám cestou unikly.

Slůvko "nám" je důležité, Kratochvil hned v prvních řádcích uzavřel se čtenářem spiklenectví. Nevypráví skutečnost, ale příběh. Skoro v každé povídce, ať už má pár stránek, nebo několik desítek stran, vstupuje do hry vypravěč.

Kde by jiný spisovatel spěchal k zápletce či poselství, Kratochvil nechá vejít nejistotu autorského rozhodování, co s tím vším dál udělat. Případně neklid, co s autorem hodlají provést jeho postavy.

Účastník tohoto literárního karnevalu může spolu s Filipem z povídky Padlí andělé "ohromený tou krásou kecnout na zadek a zaječet jak gibraltarský makak". Citovaná slova jsou předpředposlední větou této povídky. Rovněž věty poslední jsou příznačné, doslova kratochvilovské: "A při tom velebném souznění opičího ječení a ovčího bečení je teď opustíme (Kratochvil tím myslí literární postavy). Nic lepšího už tam nebude." Konec, šlus.

Který jiný spisovatel si dovolí zakončit krátkou povídku tím, že z ní vystoupí?

A je tu ještě něco, možná to nejpodstatnější. V celém tomto kolotoči stylů a metod vyprávění se neztrácí obsah, vnitřní důvod, proč nám Kratochvil říká právě toto. Každá z jeho povídek má v rodokmenu zakódován smysl svého zrození.

Kratochvil netrpí tou nejobvyklejší chorobou současného českého spisování, tedy tím, že není vidět ono vnitřní proč, ta literární nutnost. Lůžko je rozestlané napsáno být prostě muselo, o tom není nejmenších pochyb.

Kniha vyšla v pro beletrii neobvyklém kvartovém formátu. Takto jsme zvyklí nahlížet na soubory fotografií či monografie výtvarníků.

Pro čtení to není úplně komfortní, dokud si neuvědomíme, že si Kratochvilovy příběhy jejich četbou vlastně prohlížíme. Tak barvitý je spisovatelův ne­opakovatelný svět.