VŠE o... (ne)solidaritě Schengenu

Schengenská spolupráce byla vždy považována za jeden ze symbolů evropské integrace. Hlavní princip spočívá vedle absence kontrol na vnitřních hranicích v důkladné ochraně hranic vnějších. Státy tak na rostoucí počty uprchlíků celkem předvídatelně nejprve zareagovaly posílenými kontrolami vstupu do schengenského prostoru. Členské státy žádaly EU o navýšení rozpočtu agentury Frontex. Některé rovnou postavily ploty.

Problémy Schengenu nejsou ničím novým. Irský analytik Hugo Brady už v roce 2012 srovnával problematické postavení Řecka v rámci eurozóny a uvnitř Schengenu. Jedním z důvodů, proč do něj dosud nebyly přijaty Rumunsko a Bulharsko, je, že by Řecko přímo propojily s ostatními členskými státy.

A ploty? Už před lety je stavělo Španělsko ve svých enklávách Ceuta a Melilla a Bulharsko na hranicích s Tureckem. Možnost obnovit kontroly vnitřních hranic využilo už v 90. letech Rakousko (před uprchlíky z bývalé Jugoslávie) a nejkontroverzněji pak Francie v roce 2011 na ochranu před tuniskými uprchlíky, kterým Itálie umožnila vycestovat dál do EU. Výsledkem celé situace byla dokonce reforma Schengenu. Obnovení hraničních kontrol mělo být nadále složitější, a pokud by země neplnila své povinnosti, mohly by o něm rozhodnout i instituce EU. Povědomé?

Naplnily se však obavy kritiků, kteří avizovali, že reforma Schengenu jde jen po povrchu a že státy kontroly obnoví vždy, když budou chtít, bez ohledu na složitost procedury. Problém je jinde − u solidarity a sdílení břemen. Ještě před pár lety měly Německo, Švédsko a Rakousko speciální programy pro syrské uprchlíky a se solidaritou očividně neměly problém. Každý pohár ale jednou přeteče.

Přitom mechanismy na řešení migračních krizí by tu byly. Už v roce 2001 vznikla v reakci na příchod jugoslávských utečenců směrnice o dočasné ochraně. Pro případy hromadného přílivu migrantů. Proč se o ní nemluví? Místo ní se řeší povinné kvóty. Ty se ale neosvědčily už před 60 lety, když se jimi Rakousko snažilo řešit příchod utečenců z Maďarska.

Ani vyloučení Řecka situaci nepomůže. Problém se jen posune na jinou hranici. Před pěti lety, když vedla hlavní uprchlická trasa na Lampedusu, situaci nezvládala ani Itálie, jejíž azylový systém je lepší než ten řecký.

Zrušení Schengenu by přineslo určité náklady. Zdržení turistů na hranicích je patrně to nejmenší. Jak by kontroly postihly malé otevřené ekonomiky jako Česko? A netrpělo by ve výsledku nejvíc Německo, které je největším exportérem? Jak by byli ovlivněni dopravci a cestovní ruch? Co dodávky just-in-time? Dopady by konkurenceschopnosti EU jistě nepřispěly.

Schengen začal v polovině 80. let jako první dvourychlostní proces v EU, kterého se neúčastnily všechny členské státy. Možná se k této dvoukolejnosti nyní vrátíme. O tzv. Minischengenu hovořil už bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. O jeho úplném zrušení pravicoví populisté. Otázkou zůstává, zda má smysl budovat politiky jen pro dobré časy.

Zastáncům Schengenu tedy nezbývá než doufat, že státy EU si spočítají, kolik stojí kontroly jejich vlastních hranic, kolik ochrana hranic vnějších a jak moc by na zhroucení Schengenu tratili jejich ekonomiky a občané, a rozhodnou se, že Schengen se jim vyplatí. Pragmaticky, nikoliv ze solidarity. Na tu už dnes v EU patrně nesází nikdo.