Recenze: Decibely lásky působí jako chaotická změť obrazů vytvořená šimpanzem

Pseudoromantický příběh s písněmi Michala Davida Decibely lásky přichází do kin coby nekomplikovaná zábava pro všechny generace. Přímočarý kalkul producentů však naráží na limity debutujícího autora Miloslava Halíka. Ten se ujal scénáře i režie a podílel se také na produkci dramaticky nepovedeného snímku.

Nulový filmařský kredit jednašedesátiletého Halíka − příležitostného skladatele, textaře a herce − samozřejmě neovlivní apetit Davidových fanoušků. Do kina má publikum přitáhnout i jásavý marketing směrovaný k víkendovému "svátku zamilovaných", božský Karel Gott hrající sám sebe, "Janžurka" či zpívající fotbalista Pavel Horváth. Zjevná je i podobnost Decibelů lásky s předchozími diváckými hity vyšperkovanými písněmi Michala Davida − čtvrt století starými Discopříběhy.

Srovnání s Discopříběhy tvůrci Decibelů lásky odmítají, ale lze se mu jen stěží vyhnout: kromě hudby s nimi spojuje nový film prostředí Plzně, přítomnost Rudolfa Hrušínského nejmladšího, zpívajícího Davidovým hlasem, i základní půdorys příběhu. Film působí jako rozpracování původní "story" do nostalgizující podívané.

Portfolio hrdinů je stejné jako v populistických komediích Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka opěvujících generační smíření.

Pod křídly lásky a brutálně zprůměrovaného hudebního vkusu autor Decibelů lásky odpouští i morálně provinilým postavám − podnikateli Koukalovi, který de facto vlastní a mocensky ovládá celé město, a jeho slizkému synovi. Ten se ze žárlivosti pokouší zdiskreditovat hlavní hrdinku − tanečnici a modelku Betku − v podání herecky, tanečně i pěvecky sympatické Alžběty Bartošové.

Naznačuje se dokonce, že Koukal kdysi zničil život hlavnímu hrdinovi, zaměstnanci městských technických služeb Kristiánu Hovorkovi, v herecky invalidním podání Hrušínského nejmladšího. Podobně jako řada jiných motivů zaniklých ve vyprávění i tento působí jako pozůstatek nějaké předchozí, radikálně jiné verze scénáře.

Generační smír jde v Decibelech lásky ruku v ruce se smírem hudebním ("všichni posloucháme Michala Davida") i sociálním. Netýká se to ani tak nostalgie, jako uměle generovaného pocitu bezčasí, jenž je − stejně jako za "davidovské" normalizace − v souladu s cynickou tvůrčí bohorovností.

Kristián si tak šmahem řeší vztah se svým otcem, jehož duchaprázdně bodře hraje Rudolf Hrušínský mladší, s bývalou přítelkyní lékařkou v bezradném podání Lucie Vondráčkové i s dcerou z rozvedeného manželství − tu ztvárňuje herecky i pěvecky zdatná Marika Šoposká.

Z řadového popeláře se hrdina vyšvihne na šéfovské místo a nachází novou lásku. A aby toho nebylo málo, do dění (spíše než do souvislého děje) vstupuje další popelář Dan. Ten je ovšem i všestranně talentovaným umělcem, takže udělá konkurz na jednu z hlavních rolí v (Davidově) muzikálu Tři mušketýři. Sám Michal David pak přijíždí do Plzně, kde koncertuje před sálem nabitým mladými, nadšenými fanoušky.

Film Decibely lásky působí jako chaotická změť obrazů vytvořená šimpanzem, který ukradl televizní ovládač. Žádná píseň nezazní celá, dialogy jsou nechtěně legrační, motivy se ztrácejí a postavy občas nejsou tam, kde by měly podle dramatické logiky být.

Kritizovat snímek režiséra Miloslava Halíka je ale stejně snadné jako střílet na chromou kachnu. Posměšky kritikům nejspíš zamrznou na rtech, pokud se z tohoto až varovně špatného filmu stane divácký hit.