Madona z Veveří mimo právní řád

Církevní restituce podle očekávání spustily řadu žalob, v nichž se nejčastěji katolická církev pře s obcemi a státem, zda se na sporný majetek vztahuje, či nevztahuje zákon o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pražské arcibiskupství odhaduje, že se to týká asi 30 procent majetku, který jim podle restitucí náleží.

Ikonou souboje o výklad práva se stala gotická Madona z Veveří, kterou Národní galerie odmítá vydat do diecéze ve Veverské Bítýšce, protože je přesvědčena, že se na tento obraz zákon nevztahuje, neboť patřil státu před únorem 1948.

Spor je to určitě zajímavý právně a historicky, ale vzhledem k tomu, že ve věci už byl vydán rozsudek, který nařizuje Národní galerii obraz vydat, je podivné, že NG celou věc brzdí a vymýšlí si záruky a obezličky, které jí ze zákona nijak nepřísluší.

Galerie sice podala dovolání k Nejvyššímu soudu, ale ten ještě nerozhodl, navíc samo dovolání nijak neruší právní platnost rozsudku Městského soudu v Praze.

Instituce, kterou si stát zřídil pro uchovávání a sbírání vzácných uměleckých děl, nectí právní řád, i když to může být v dobré víře, že zachraňuje majetek státu. I to se ale v takových situacích v právním státě dělá jinak. Většinou tak, že dojde k dohodě mezi stranami sporu, že dokud nebude uzavřena celá právní procedura včetně zmiňovaného dovolání k NS, zůstane obraz na místě.

Národní galerie buď nebyla takového jednání schopna, nebo zcela svévolně přehlíží, že i v Česku existuje něco jako právní řád.

Těžko hodnotit, zda soud rozhodl dobře, zmatečně, nebo špatně, na to by se měl podívat právě Nejvyšší soud, bez všech emotivních souvislostí, které to vyvolává mezi občany (ti byli ze tří čtvrtin proti zákonu o církevních restitucích) či v Národní galerii. Státní instituce by ale měla jít v dodržování zákona − jakkoliv se jí výsledek nelíbí − příkladem, protože pak lze jen těžko očekávat úctu k zákonu a právní proceduře od občanů.

Národní galerie je bohužel jen dalším článkem v řetězu státních institucí, které k právním procedurám přistupují s "přehlíživým nadhledem". Jistě, hlava smrdí od hlavy, a v zemi, kde prezident řadu měsíců odmítal vykonat verdikt soudu (Václav Klaus v případě jmenování soudců) a druhý si svévolně vykládá různé pasáže ústavy, je takové opovrhování právním řádem vcelku logické, nikoliv však pochopitelné.

To, že se právně chovají jiní, ale ještě neznamená, že se tak budeme chovat my. Bez úcty k právu se v naší "krásné české demokracii" nehneme nejen dál, ale vůbec nikam.