Recenze: Kožená projevila cit pro ironii, takový dokáže být snad jen Woody Allen

Mezzosopranistka Magdalena Kožená v Praze nikdy nezpívala v opeře. Nikdy se v Národním divadle nedohodla, snad kvůli antipatiím, podmínkám, penězům, kdo ví. Také jako rezidenční umělkyně České filharmonie se doposud představovala spíš jako písňová recitálistka. A tak nepřekvapí, že (si) chtěla udělat i trochu té divadelní radosti − aby pobavila sebe i publikum a kritikům předvedla, že jako operní zpěvačka se pořád neztratí.

Vrcholem jejího středečního "divadelního" koncertu v Rudolfinu, který se dnes opakuje, měl být závěrečný Souboj Tankreda s Klorindou, Monteverdiho skladba, v níž Kožená na malém vyvýšeném pódiu sehrála dvojroli vzpurné barbarky Klorindy, kterou si u Jeruzaléma zamiluje a potom ji i nešťastně zabije křesťanský rytíř Tankred.

Skladba vyšla i na novém albu Magdaleny Kožené, které stojí právě na Monteverdiho raně barokní hudbě, takže ji pěvkyně má zažitou.

Rovněž divadelní etuda, kterou zrežíroval Ondřej Havelka, potvrdila dramatický talent Magdaleny Kožené, ale přece jen to bylo něco, co už od ní známe, byť jenom ze zahraničních inscenací či z jejích filmových záznamů. V baroku je Kožená doma, cítí ho, myslí, proto ho tak dobře zpívá i hraje, už dlouho.

A tak se vzdor dramaturgickému záměru vrcholem koncertu staly dvě skladby první poloviny. V kompozici nazvané Ariadna má problém dokázal skladatel Marko Ivanovič propojit Monteverdiho a Luciana Beria, hudbu 17. a 20. století. Litanie Ariadny, která spílá Theseovi, jenž zradil její lásku a utekl s jinou, stojí na zcizovacím efektu, v němž Ariadna brechtovsky komentuje hlavní, "oficiální" linku.

Kožená projevila cit pro ironii, takový dokáže být snad jen Woody Allen

Další 3
fotografie

Kožená ve zcizovacích pasážích projevila neuvěřitelný cit pro ironii, jako by se tu naplno projevil její dlouhodobý pobyt v anglosaském prostředí. Takhle sebeironický dokáže být snad jen Oscar Wilde nebo Woody Allen (anebo hrdinky seriálu Sex ve městě, jak v debatách o přestávce trefně poznamenal jeden z diváků).

Ještě silnější, nevídaný zážitek nabídly Beriovy Sekvence III pro ženský hlas. Skladba, v níž zpěvačka z mumlání a hlasových cvičení přechází v souvislý zpěv na text a pak se znovu náhodně propadá do jiných vrstev hlasové artikulace, dává neuvěřitelný prostor nejen pro barvu hlasu, ale také pro cítění rytmu a dynamiky.

Beriova skladba je vlastně technicky složitým sólovým koncertem pro nástroj, kterým nejsou housle nebo klavír, jak bývá zvykem, nýbrž lidský hlas. Velmi to připomínalo vystoupení Ivy Bittové, s tím rozdílem, že Kožená nepouští svůj hlas do přírodní divokosti a syrovosti, jakou si často dovolí Bittová, ale naopak jej neustále drží v intelektuálním poli hry.

To ovšem neznamená, že by to nějak omezovalo emocionalitu či zpěvaččinu virtuozitu, již má právě v této skladbě předvést. Naopak: je to jen virtuozita méně živelná, "virtuozita jemnosti", jež je Magdaleně Kožené vlastní.

Nebyla slyšet jen v Beriově hlasové etudě, ale i v Monteverdiho A Dio Roma…, kdy se k tradičním pěveckým dovednostem přidávala i schopnost jakési překotné zadrhávající koloratury a následného prudkého zastavování, v němž se k hlasovému rejstříku připojilo i umění zadržet dech, umění ticha.

Virtuozita jemnosti Magdaleny Kožené okouzluje samozřejmostí, jistotou a lehkostí, s jakou vstupuje na jeviště, přestože je za tím spousta přemýšlení, vnitřního boje s fyzickými limity, pečlivé dřiny a techniky. Je to dáno i tím, že s Koženou na jevišti vždy stojí podobně sebejistě samozřejmí hráči.

Ve středu basilejský La Cetra Barockorchester s dirigentem Andreou Marconem, který během prvních minut hraní před příchodem Magdaleny Kožené připravil třemi akordy a lehkým kolovrátkově opakovaným rytmem čisté barokní plátno, na němž pěvkyně po celý koncert mohla svobodně skládat své hlasové záhyby.

Magdalena Kožená jde dál svou originální cestou. A je možná teď na nejvyšším vrcholu kariéry. Těžko si totiž představit, že se v tomto druhu umění dá jít ještě dál. Pražský koncert Magdaleny Kožené nicméně dokazuje, že rozhlížet se z vrcholu dramaturgicky projevenou originalitou hlasu lze možná mnohem déle, než jsme si mysleli.