Recenze: V nové inscenaci Studia Hrdinů kriminalisté vyšetřují za pomoci rasistických stereotypů

Do aktuální společenské diskuse vstoupilo pražské Studio Hrdinů novou divadelní inscenací Bílí psi a černý kočky. Na půdorysu intimní detektivní zápletky režisér a dramatik David Jařab usvědčuje ze "zločinu" dva vyšetřující kriminalisty.

Během výslechu černocha, jehož bílá přítelkyně byla zavražděna, vyšetřovatelé uplatňují všechny myslitelné − a nejspíš i úředně obhajitelné − rasistické stereotypy a podvědomé agrese, počínaje ponižujícím tykáním a konče obviněním z pasáctví a vraždy.

Vedle toho divák sleduje fatální příběh přistěhovalce, literárního vědce Akina Musy. Nehoráznostem "bílých psů" čelí zlomený muž, který se už poněkolikáté musí vyrovnat se ztrátou nejbližší bytosti a výčitkami svědomí. Ty mu neodbytně připomíná jeho mrtvá africká manželka, přítomná na scéně jako žárlivá personifikace kultury, které se hrdina vzdálil, když ji opustil a zamiloval se do Evropanky.

Davidu Jařabovi nelze upřít, že téma promýšlí v souvislostech historických, psychologických i symbolických. Nemožnost kulturního dorozumění dostává občas paradoxní a humorné rysy. Je vyjádřena i postavou empatického úředního překladatele, který na rozdíl od policistů "rozumí".

Kriminalisté vyšetřují za pomoci rasistických stereotypů

Další 4
fotografie

Kromě češtiny se na jevišti mluví francouzsky, zaznívá Akinova africká mateřština a ke slovu se dostane i jeho černošský temperament. Režisér, který se angažuje v českém surrealistickém hnutí, se logicky opírá také o iracionální momenty lidské povahy, její nevědomou, "zvířecí" podstatu. V jedné scéně se vyšetřovatelé objevují v maskách zvířat, která se chystají umučit a roztrhat vetřelce ve svém rajonu.

Policejní výslech, který trvá po celou hru, režie ozvláštňuje zpomaleným tempem a snovými sekvencemi. Atmosféru napíná na skřipec "odkapávající" hudba Jakuba Kudláče i mnohoznačné pauzy mezi větami.

Úsporné, "hyperrealistické" herectví i strohý šedo-černý scénický prostor připomenou, že David Jařab je společně s Dušanem D. Pařízkem spolupodepsaný pod dvanáctiletou érou pražského Divadla Komedie, k jehož oporám patřili i dva ze zde obsazených herců: Martin Pechlát a Jiří Černý.

Na svou práci v Komedii navazuje Jařab rovněž tematicky − třeba na adaptaci románu Josepha Conrada Srdce temnoty, kterou inscenoval jako magickou detektivku z africké džungle s poselstvím, že svého "vraha", temnou inklinaci ke zlu, nosíme každý v sobě. Modelovou situací, moralizujícím schématem a snahou vstoupit do aktuálního společenského kontextu zase Bílí psi a černý kočky připomínají Jařabův politický thriller Zajatci.

Autor a režisér inscenace ví o instinktivním rasismu v nás mnohé, promýšlí je − jak je zřejmé z rozhovoru v programu − i v metafyzických souvislostech viny. Aby dosáhl přesvědčivosti, obsadil "černé" herce: Maxima Mededu a Elišku Bouškovou.

A přes tu, nebo možná právě pro tu názornost jeho vyčerpávající analýzy zakořeněných rasových a kulturních předsudků ulpívá inscenace Bílí psi a černý kočky na divadelním povrchu. "Dabingové" dialogy hry, které diváka mají přivést k poznání o navenek banální podobě hlubokého společenského zla, naplňují přinejlepším roli divadelního semináře. Téma: postkolonialismus a jeho projevy v současném světě.