Obhajoba nevděčných uprchlíků

Nesdílím morální rozhořčení nad skupinou iráckých běženců, kteří pohrdli českým pohostinstvím a vypravili se zkusit štěstí do Německa. Představuji si sám sebe v jejich situaci a nevím, jestli bych nejednal stejně jako oni. Určitě bych chtěl pro své děti to nejlepší. Když už nemohou žít doma, udělal bych vše, aby mohly žít v zemi, která jim nabídne nejlepší možnou budoucnost. Německo je určitě slibnější než Česko, nejen pokud jde o životní úroveň, ale hlavně nesrovnatelně vyšší mírou vstřícnosti k uprchlíkům. Možná bych se po pár týdnech v kopcích u Jihlavy také sebral a zkusil to jinde.

Asi by mě napadlo, že není hezké obrátit se zády k lidem, kteří mi pomohli, ale zároveň bych si možná říkal, že po všem, čím jsme prošli, máme právo na bezproblémovou budoucnost. Že po nás nikdo nemůže chtít, abychom se po zbytek života jen vděčně krčili a na potkání museli každému vysvětlovat, že nejsme teroristé, což by se od nás v Česku pravděpodobně očekávalo. Odchod "za lepším" bych si asi dokázal morálně ospravedlnit. Ano, zkomplikoval bych šance dalších lidí utéct před válkou do Česka. Zhoršil bych pohled celé české společnosti na uprchlíky. Ale sobec ve mně by oponoval: proč bych se na to všechno vlastně měl ohlížet? Mě se to týkat nebude. Ve válce či v krizi se každý stará sám o sebe a svou rodinu, je to boj, tak jaképak ohledy. Ne, opravdu nevím, jestli by u mě takové puzení nezvítězilo nad širší odpovědností.