Díky uměleckému vpádu Dusilové a Kollera konečně vidíme politiku, jaká je

Není to na pováženou? Mluví-li v polistopadovém Česku umělec do politiky, je to podezřelé. A přitom umění bylo vždy politické. Buď nějakou (politickou) ideologii podporovalo, už tím, že razilo určitou ikonografii a sloužilo víře, anebo ji naopak podvracelo, tím, že zavedené způsoby zobrazování rozkládalo a zavádělo nové.

V tomto nekonečném "rozztrácení" způsobů vidění a zobrazování tkví dokonce podstata současného umění, které se nechce vracet k ničemu pevnému, a tak lehce využívá všechno, co se mu dostane do ruky. Hraje si s ideologiemi a jejich mísením a křížením, místo aby nějakou novou ideologii ustavovalo.

Řeknou-li umělci jako Lenka Dusilová a David Koller na vyhlašování hudebních cen Anděl "ne" sbližování českého prezidenta s komunistickým režimem v Číně, už to ovšem není politické umění, ale spíše politika sama (bylo by to jiné, kdyby po vzoru výtvarných politických skupin nazpívali speciální protizemanovskou píseň).

Na tu mají umělci právo stejně jako každý jiný občan v této zemi, mají však proti ostatním obrovskou výhodu: mediálně zesilují svou dříve vydobytou popularitou svůj hlas, což každý jen tak nedokáže. Vlastně to dokážou jen někteří, protože těch jiných, menších si nikdo ani nepovšimne. Zůstanou jednoduše přehlédnutí, i když jsou radikálnější, přímější, inspirativnější.

Důvod, proč se napadení politici zaobírají takovými politickými vystoupeními a proč se k nim poté do hloubky, ironicky, emocionálně či sofistikovaně vyjadřují jejich všemožní fámulové, není primárně politický. Nejde o to, pustit se do debaty o věci, vysvětlit "zmateným" umělcům, kteří možná rozumějí písničkám, ale nikoliv politice a složitým mezinárodním politicko-ekonomickým vztahům, jak se věci mají.

Zvnějšku to často vypadá jako přednáška o nezpůsobilosti umělců a lidí ze showbyznysu k politické činnosti, která je stejně odborná jako každé jiné řemeslo. Ale podstata víceméně hysterické či hysterizující reakce politiků na vcelku naivní a minimalistické umělecké protesty v přímém přenosu televize veřejné služby je jiná.

Politici jednoduše cítí konkurenci. Závidí, bojí se, že přijdou o svou přízeň davu, který náhle obrací oči na toho, kdo provokuje, kdo křičí možná lépe a silněji než oni sami. Umělec disponuje minimálně stejnou, ne-li větší mírou pozornosti než politici, útočí na politika takříkajíc na jeho vlastní půdě. Tedy nikoliv na poli politických sporů, nýbrž na poli popularity, na poli mediální pozornosti, o niž se dnes politici perou především.

Ačkoliv se zdá, že politický protest umělce je hlavně občanským gestem, které má upozornit na nějakou důležitou či skandální okolnost působení politika, a je tudíž v jistém smyslu obdivuhodné, hrdinské, občanské v silném smyslu slova, to hlavní, proč politikům podobná vystoupení mimořádně vadí, je prostá skutečnost, že umělec v takové chvíli obrací pozornost na sebe.

Proto ji politik musí co nejrychleji znovu obrátit na sebe nějakým komickým či šaškovským vystoupením, radikálním přetažením, která, jak si jistě čtenáři všimli, po vystoupení Lenky Dusilové a Davida Kollera, opravdu následovala.

Je to jen jeden z mála symptomů, které potvrzují, že současná politika se více blíží mediálnímu showbyznysu než praktické politické práci, kam patří debaty, argumentace a přesvědčování. O politických úspěších dnes rozhoduje osobnost, a tedy i to, jak často a jak intenzivním způsobem je vnějším okolím vnímána, aby se tak mohla potvrdit známá pravda, že tisíckrát opakovaný falešný obličej se může proměnit v milou tvář lidového lídra.

Umělecký vpád do politiky je možná důležitý pro občanskou hrdost zúčastěných, její hlavní efekt tkví ale v tom, že díky tomuto "vykolejení" konečně vidíme politiku, jaká je. Jako souboj o podobu obrazu, který nakonec přivede lidi k volbám, nikoliv jako bitvu myšlenek a idejí, kterou jsme vnímali ještě před pár lety.