Nekrolog: Princovým fanouškům bude sněžit už každý duben. Zemřel král tance, funku i slaďáků

„Někdy v dubnu sněží, někdy si přeju, aby život byl věčný,“ zpíval prorocky americký hudebník Prince na měsíc přesně před třiceti lety. Ode dneška bude Princovým fanouškům sněžit už každý duben.

Přestože si nechával šít klobouky z dámského spodního prádla, skládal muziku o ženském přirození a orálním sexu, na koncertech mu kytara čněla z rozkroku a ještě před pár lety v singlu Breakfast Can Wait zpíval o tom, co spolu muž a žena musí bezpodmínečně dělat před každou snídaní, Prince byl milovníkem nejen žen.

Nevypočitatelný muž, který dnes večer nečekaně zemřel ve věku sedmapadesáti let, ze všeho nejvíc zbožňoval hudbu. Prožíval ji, když na desky sám natáčel všechny nástroje od bicích a basy až po klavíry. Když na elektrickou kytaru hrával „zabijácká“ sóla v duchu Jimiho Hendrixe a „použitý“ nástroj pak odhazoval jako smetí – a sotva zvítězil v anketě o nejlepšího kytaristu roku, natruc usedal za piano.

Ať měl za sebou v 90. letech nadupanou kapelu New Power Generation nebo poslední dobou trio mladých rockerek, Prince dělal vždy „taneční muziku“ a sám, pozorný žák Jamese Browna a Micka Jaggera, u ní ze všech nejlépe tančil.

Dokonce i jeho nejpomalejší, tenkým falzetem podávané balady vybízely k pohybu – v Americe se koncem minulého tisíciletí nenašel hudebník, který byl větším sexsymbolem a jehož „slaďáky“ a „ploužáky“ by důvěrně sblížily tolik milenců.

Zemřel Prince, který byl hudebním králem

Prince soustavně přicházel s desítkami hudebních nápadů, choreografií, filmů či videoklipů. Coby dítě z rozpadlého manželství klavíristy a jazzové zpěvačky Prince Rogers Nelson, jak se jmenoval, vyrůstal ještě v segregované americké čtvrti. Sotva se ale v sedmi naučil hrát na klavír, ve třinácti na kytaru a ve čtrnácti na bicí, jeho „černou hudbu“ poslouchali i „bílí“.

Dávno zapomenuté jsou rané koncerty, kdy na něj publikum házelo lahve i rajčata, kdy jej hrály pouze černošské rozhlasové stanice a hudební vydavatelství z něj chtěla udělat „soulového zpěváka v éře disco hudby“.

Počínaje deskou Dirty Mind z roku 1980 a naplno o čtyři roky později, kdy vydal hitové album Purple Rain a k němu stejnojmenný film s autobiografickými prvky, Prince provozoval našlapanou kombinaci rockové hudby, černého funku a soulu s refrény bílé pop music a někdy až jazzovými harmoniemi.

Absolutně nevnímal rozdíl mezi romantikou a erotikou, zato byl vždy vtipný, provokativní. Hyperaktivní showman Prince neměl obdoby na pódiu, kde jeho tvořivost operní režisér Peter Sellars přirovnal k Mozartovi, ani v hudebním průmyslu – prodal přes 100 milionů desek a získal Oscara i sedm Grammy.

Nejsilnější byly jeho nahrávky z 80. let: popově orientovaný Purple Rain natočený se skvělou kapelou The Revolution, album Around The World in a Day navazující na konceptuální desky typu Seržanta Pepře nebo psychedelická dvojdeska Sign o’ the Times zašifrovaná významy, metaforami a pomalu už i duchovnem, k němuž se pak Prince naplno přihlásil u Svědků Jehovových.

I když po Minnesotě později chodil s biblí v ruce a vyzváněl na sousedy, že jim chce „zvěstovat dobrou zprávu“, dál natáčel nadprůměrné desky – syrově funkovou Musicology, skvělou Planet Earth, kde se roku 2007 vrátil k rockové kytaře, i dva roky starou Art Official Age poznamenanou elektronickou taneční muzikou.

Památné zůstávají Princovy excesy a radikální názory, jako když si v 90. letech během právní bitvy se svým vydavatelstvím změnil jméno na grafický symbol a načmáral si na čelo, že je „otrok“ hudebního průmyslu. Roku 2010 slavně vykřikl, že „internet už je passé“, a ještě předloni vyhlašoval bojkot sociálních sítí.

Doteď kvůli armádám jeho právníků, které žalují cokoliv internetového týkající se Prince, nelze na serverech typu YouTube dohledat jeho starší písně či videa – ani klip k půlnoční baladě Somewhere Here on Earth, jejž roku 2007 natočil na pražském Karlově mostě a ve Schwarzenberském paláci.

Prince zkrátka vše dělal „s vykřičníkem“. Album Planet Earth odmítl prodávat v obchodech a raději ho zdarma přibalil k britskému bulvárnímu deníku. Soustavně válčil s novináři, které místo rozhovoru posazoval za bicí a pak jim se zadostiučiněním „dával padáka“, případně si je zval domů a tam s nimi naschvál hovořil telefonicky z vedlejší místnosti.

Minimálně dvakrát odpověděl nespokojeným fanouškům skladbou, kterou „nalinkoval“ v internetové diskusi, a svého času po síti koloval seznam domnělých Princových „nicků“, pod nimiž přispíval do fór na vlastním webu, než jej celý slavnostně zrušil. A tak podobně.

Princův domov se jmenoval Paisley Park – obří komplex v Minnesotě postavený po vzoru Neverlandu Michaela Jacksona. Uvnitř několik studií, bytů, koncertní sál a soukromý noční klub, kde Prince jako správný vegan podával jen banánové a melounové koktejly.

Měl to být park, který „přitahuje lidi všech barev“ a na jejich tvářích „vykouzlí úsměv na věčnost“, jak o této utopii ve skladbě Paisley Park zpíval těsně předtím, než si ji postavil. Včera v ní zemřel – a tak ji teď už bude žít napořád.