VŚE o ...privatizaci východoněmeckých podniků

Když se občané Německé demokratické republiky v červenci 1990 radovali z nově zavedené západní marky, valorizovaných důchodů a svobody cestování, netušili, že během transformace jejich ekonomiky dojde brzy také k zániku jedné třetiny pracovních míst.

Na začátku roku 1990 se množství východoněmeckého státního majetku odhadovalo na 620 miliard marek. Už v červenci 1990 byl schválen poručnický zákon, který předpokládal, že západoněmecká vláda převezme jak státní majetek, tak státní dluhy NDR. Kontrolu nad 8000 státními podniky se 40 procenty všech zaměstnanců NDR převzal fond Treuhandanstalt (poručnická správa), jehož cílem bylo co nejrychleji převést majetek do soukromých rukou.

Recept Treuhandanstaltu byl zřejmý: čím rychleji budou státní kombináty v NDR zprivatizovány, tím rychleji dojde k novému hospodářskému zázraku v takzvaných nových spolkových zemích. Přibližně 85 procent kupců bylo ze západní části Německa, pouze nepatrná část podniků byla privatizována východními Němci. To bylo mimo jiné způsobeno malými kapitálovými možnostmi východoněmeckých občanů i neochotou bank pomáhat jim v investičních záměrech.

Již v počáteční fázi privatizace panovaly obavy, že bude transformačního procesu zneužito k podvodům a tunelování podniků. Jakýsi kodex chování Treuhandanstaltu požadoval od kupce, aby privatizovaný podnik zmodernizoval, zachoval výrobu a udržel většinu pracovních míst. Systém sankcí, který by nového majitele trestal za porušení kodexu, však byl těžko vymahatelný. Mnozí podnikatelé proto využili jako argument k zastavení investic a propouštění v získaných firmách vnější příčiny plynoucí z těžké hospodářské krize v letech 1992 a 1993.

Treuhandanstalt kromě toho nebyl až na výjimky ochotný převzít zpět do své správy již jednou privatizované podniky. Častým vzorcem chování neseriózních investorů bylo tunelování privatizovaných podniků prostřednictvím zakládání dceřiných společností, cenově nadhodnocených smluv či převodu dotací na mateřské podniky v západním Německu. Treuhandanstalt byl pro nepřehlednost investičních záměrů nucen některé privatizační projekty pozdržet a státní podniky ve své správě podporovat. Místo očekávaného zisku ve výši 600 miliard marek byla tak na konci roku 1994 činnost fondu ukončena s mankem 200 miliard marek.

Projekt masové privatizace státního majetku NDR však nelze označit za úplnou katastrofu. Některé podniky dokázaly přechod do soukromého vlastnictví přežít a v devadesátých letech postupně opět získaly místo nejen na trhu v nových spolkových zemích, ale začaly vytlačovat také tradiční západoněmecké značky. Mezi úspěšně privatizované podniky lze zařadit kosmetickou firmu Florena Waldheim, exportní pivovar Radeberger nebo výrobce sektu Rotkäppchen (Karkulka), který pronikl do zahraničí a od minulého roku se objevil také na českém trhu.

Nepříjemným dědictvím privatizace tak zůstává především relativně vysoká úroveň nezaměstnanosti v nových spolkových zemích ve srovnání se zbytkem Německa. Zatímco v Bavorsku bylo v dubnu letošního roku nezaměstnaných pouze 3,6 procenta lidí, v hlavním městě Berlín to bylo až 10,2 procenta.