Pasáže a tišiny Petra Fischera: Češi zkazili Švejka a teď ho zkoušejí najít

Švejk se vrací! K-O-N-E-Č-N-Ě! Dávno bylo načase. Národ vezdejší pere se s krizí 21. století, hádaje se zuřivě mezi svými, a kdo jiný by mu v tak bezedné a děsivé nejistotě měl pomoci než ten, který je tradičně nejvíce každým z nás, Čech Čechů − Josef Švejk.

Režiséři Jitka Němcová a Bohdan Sláma chystají dva samostatné projekty, v nichž oblíbená figura národní sebeidentifikace filmově ožije. Debata na téma, zda bude lepším Švejkem Matěj Ruppert (Němcová), či Pavel Liška (Sláma), zatím pomíjela otázku, zda byl dobrým Švejkem Rudolf Hrušínský, který slouží za východisko, vůči němuž se všichni vymezují. Hrušínský je v tomto smyslu fixátorem národního mýtu, jestli něco takového ještě existuje.

Švejk Rudolfa Hrušínského vychází z obrázků Josefa Lady, který jako přítel Jaroslava Haška dal slavnému románu věčný vizuální doprovod. Ladova "insitní" malba dodala Švejkovi i charakter prostoduchosti, přičemž Rudolf Hrušínský hrál Švejkovu prostotu možná až moc.

Ostatně i znalec Haškova díla Radko Pytlík tvrdí, že Rudolf Hrušínský v roce 1956, kdy film Karla Steklého vznikl, ještě na tak důležitou roli neměl. "Rudolf Hrušínský byl obrovsky talentovaný herec, který však vyzrál poněkud později. V době, kdy Švejka hrál, na to ještě byl dost mladý a příliš podléhal směrnicím režiséra," prohlásil Pytlík před třemi lety v rozhlasovém rozhovoru a jednomu nezbývá než nejvýznamnějšímu českému haškologovi věřit.

Problém s hraním, ale také s divadelním ztvárňováním Švejka spočívá už v tom, že jde o typus, který nikterak není typický, přestože typizovaný je neustále − mimo typ, do hlubších mezikulturních sfér šel ve svém Švejkovi například divadelní režisér Dušan Pařízek.

Když svého času říšský protektor Reinhard Heydrich charakterizoval Čechy jako "smějící se bestie", myslel tím samozřejmě i Švejka. A tak se ze Švejka také díky nacistickému pohlavárovi stává více vysmívající se cynik, člověk, který přemáhá běh dějin subverzivním nadhledem. Někdo, kdo ví, ale ze strachu před reakcí moci to dává najevo groteskním humorem, tedy nikoliv lidový prosťáček, který šlape dějinami, aniž by o něm kdokoliv cokoliv věděl, a kterého, snad, mohl chtít Hašek pro dějiny a svět zachránit.

Švejk se tak podobá Charliemu Chaplinovi (ostatně budoucí televizní Švejk Matěj Ruppert ho na videu na YouTube chaplinovsky předvádí), ale ještě spíše svému tvůrci: humoristickému pivnímu bardovi, který se směje světu, protože mu připadá bláznivý. A směje se mu, aby mu vracel všechny ty facky, s nimiž se našinec musí ve světě bez řádu (doba po první světové válce jako by se v mnohém podobala té naší) vyrovnávat.

To všechno jsou ale debaty o národním mýtu, ne diskuse o Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války jako literárním díle. Švejk jako literární dílo dávno zmizel za nepřehlednými ideologickými lešeními a všelijakými konstrukcemi mytického, typologického výkladu národní duše. V tom překvapivě utekl i Milanu Kunderovi, jemuž Švejk mizí ze světa literatury do říše národního mýtu.