Assassin je opakem akčního filmu. Ve snímku oceněném v Cannes mají souboje blíž k poezii

Když se na festivalu v Cannes, kde loni snímek Assassin získal cenu za režii, kdosi zeptal, zda filmu dominuje pohled nájemné vražedkyně, její představitelka Shu Qi odvětila: "Ne víc než pohled lesů či hor."

Tak jako ve svých starších filmech, i v Assassinovi, který zítra vstoupí do českých kin, čerpá přední tchajwanský filmař Hou Hsiao-hsien z raných tradic čínské poezie, jejíž básníci své city promítali do okolní krajiny.

Literární tradice šermířských fantasy eposů, které popisují ohromující souboje i rytířskou čest a jež režisér Hou četl od mládí, pochází z dob před naším letopočtem. Současnému západnímu publiku je roku 2000 přiblížil film Tygr a drak. Už o něm se hovořilo jako o uměleckém pohledu na žánr. Assassin se však od tradic akčního filmu vzdaluje mnohem víc − až do lyrického lůna přírody.

Prostý příběh šermířky a vražedkyně, která sice "ovládla umění meče, ale jejímu srdci chybí odhodlání", režisér vypráví opravdu "pohledem lesů a hor".

Když se v osmdesátých letech formoval moderní tchajwanský film, který pro publikum i kritiky znamenal podobné zjevení jako o pár dekád dříve italský neorealismus či francouzská nová vlna, Hou stál v jeho čele. Už tehdy režisérovým příběhům dominovaly vypravěčské vynechávky, práce s neherci a dlouhé záběry prostoupené přirozenou krásou.

Šermířka a vražedkyně

Další 2
fotografie

Dvorní střihač Houových snímků popisuje, že z režiséra se v průběhu jejich spolupráce stal spíše jakýsi mentor, který vedle něj stojí s pomyslnou jehlou v ruce. "Kdykoli bych měl tendenci myslet příliš egoisticky, bodne mě." Snímky prý spolu často stříhají podle principů tradiční poezie z dob dynastií Tang či Song nebo podle taoistické filozofie, která se pokouší nahlížet na předměty skrze jiné předměty a vylučuje možnost lidské interpretace.

A kouzlo filmu Assassin, jehož literární předloha pochází z dynastie Tang, spočívá právě v tom. Tak jako vražedkyně ve spoustě scén hledí na svou kořist, kterou se z čistě lidských pohnutek zdráhá usmrtit, i kamera odosobněně pozoruje postavy či přírodní scenerie.

Assassin je film, v němž má každý úder do bubnu stejnou váhu jako úder vedený mečem. Je to opak akčního snímku, kde se vše podřizuje pohybu. Gáza povlávající před kamerou může být stejně důležitá jako to, co se odehrává za tímto mihotavým stínítkem obrazu.

Souboje v čínských šermířských eposech jsou často připodobňovány k baletu, však také mnoho hvězd čínských a hongkongských akčních filmů má průpravu ze studia pekingské opery. Assassin však má ve všech aspektech, akční scény nevyjímaje, blíže k poezii než k tanci. Lidské tělo se rozpouští v přírodě, kamera často hledí na hemžení postav schovaných za stromy, jindy snímá akci z extrémní blízkosti, vynechává pohyby. Nezajímá ji, kdo vyhraje.

Není snadné odvyprávět nuance tohoto v jádru jednoduchého příběhu, v němž se mnohé scény opakují a jiné naopak chybí. Také jeho postavy mizí v dějích a obrazech, které je přesahují. Podobně jako se lidské figury tradičních čínských maleb, z nichž režisér Hou nepochybně čerpá inspiraci, ztrácejí v okolní krajině.

Přesto se celým filmem line dojemný osud jeho hrdinky, jíž se nikdo nevyrovná s mečem, ona se však zdráhá zabíjet. Když byl japonský filmař Hirokazu Koreeda požádán, aby přispěl do předloňské knihy věnované režiséru Hou Hsiao-hsienovi, měl jeho text délku i styl básně. V jejím centru stála věta "Nebe a země mají pocity". Prý ji Hou často píše na barevné listy papíru.

A Assassin je vzácný případ filmu, který trpělivým divákům umí zprostředkovat nejen pocity lidských hrdinů, ale též přírody. V Houových filmech může hudba vanout scénou jako vítr. Kdo ten vánek pocítí, bude mít navždy víru v magickou moc kinematografie.