Dejvické divadlo novou inscenací pokračuje v zajetých kolejích. Herce je radost pozorovat, ale už to nestačí

Když se coby autor hry Dejvického divadla objeví jakýsi Doubt, ať už Daniel, David nebo Doyl, je jasné, že se bude jednat o kolektivní dílo pražského souboru. 

Po inscenacích Černá díra a Zásek mělo nyní premiéru podobně vytvořené Vzkříšení. Dejvické divadlo ho charakterizuje jako dramatizaci povídek neznámého autora na téma vztahových propletenců, nepravděpodobných situací, osudových znamení a úzké a leckdy nezřetelné hranice mezi životem a literaturou.

Všechny postavy inscenace milují po čechovovském způsobu toho nesprávného člověka. Slavný spisovatel Andrew (Ivan Trojan) touží po redaktorce Annie (Martha Issová), a ta zas po svém nadřízeném, nakladateli Benovi (Václav Neužil). Nakladatel ovšem uctívá pouze literaturu, která jediná ve svých příbězích nabízí ideál lásky.

Vrátný z nakladatelství (Hynek Čermák) věří v lásku ženy, kterou viděl jednou v životě, a odmítá snahy o vztah své přehnaně pečující sousedky (Jana Holcová).

Poslední linku tvoří příběh mladého, zneuznaného spisovatele (Vladimír Polívka), který v jeden den zažije tak nepravděpodobný "milostný" zvrat jako z romantického filmu, že je to moc i na jeho psychiatra (Pavel Šimčík).

Dejvické divadlo pokračuje inscenací Vzkříšení v zajetých kolejích, herce je radost pozorovat, ale už to nestačí

Dalších 8
fotografií

Intelektuální prostředí, napjaté vztahy, sebeklamy vedoucí k civilizačním neurózám, léčeným často alkoholem. Vše je v inscenaci podhoubím ke vzniku absurdních situací − a jistě není náhodou, že jméno hlavní postavy Andrewova nového románu je, v narážce na proslulého newyorského "neurotika" Woodyho Allena, Woody.

Ústřední situace hry stojí na uzavření bizarního milostného trojúhelníku: redaktorka Annie propůjčí své nahé tělo spisovateli Andrewovi, aby na něj mohl psát svůj román. Annie tím vyjadřuje lásku k nakladateli, toužícímu po dalším skvělém literárním díle, a Andrew získává ztracenou motivaci psát.

Každé z postav inscenace nabízí jakýsi katarzní moment zjevení pravdy, malý zázrak, z něhož může čerpat při dalším vyrovnávání se s leckdy směšnou a trapnou realitou.

Modelovost příběhu ovšem brání podvratnosti situací či komplexnosti postav, jejichž charaktery neprochází hlubší vnitřní proměnou. Třeba Andrewovi je od počátku jasné, že jeho láska k redaktorce předčí veškeré dílo, které napsal. A tak ho bez zaváhání zahodí ve snaze chránit podivně (avšak nikterak tragicky) poraněnou Annie, aniž by vyžadoval opětování své náklonnosti. Andrew tak z příběhu odchází jako pan Dokonalý, což nesnesitelně barvotiskově posiluje kontext v tom, že literární hvězdu Andrewa hraje skutečná uctívaná hvězda Ivan Trojan.

Děj se příznačně odehrává v prostoru od země po strop obestaveném přeplněnými knihovnami, z jejichž středu vše majestátně obhlíží velká Andrewova podobizna. Dvěma průchody je vidět do stejně vybavené zadní místnosti, což se stává funkčním zdrojem všemožného přebíhání, vpádů či skrývání.

Celá inscenace je ostatně postavena na gazích a vypointovaných humorných situacích, typických pro konverzační komedii. Jenže forma tu vítězí nad nevyváženou kvalitou obsahu. Povedené dialogy i situace se střídají s "vatou", leckdy příliš chtěně duchaplnou, a tlačením na "humornou pilu".

Nový umělecký šéf Dejvického divadla a režisér inscenace Michal Vajdička jako by se rozhodl pokračovat v zajetých kolejích toho, co zdejší soubor umí nejlépe. Bravura dejvického detailního, civilního herectví i obecné schopnosti vycizelovat komediální typ se už ovšem stala takovou samozřejmostí, že sama o sobě nestačí, byť je ji stále radost pozorovat. Zůstává tedy velkým očekáváním, zda dejvický soubor v příštích sezonách nabídne víc než jen svého druhu pohádku, ať už Shakespearovu Zimní, jako v jedné z dalších premiér této sezony, nebo vztahovou.