Objevitel malíře Aléna Diviše shrnuje půlstoletí, které strávil nad jeho dílem

Mohl by to být úvodní záběr filmu o malíři Alénu Divišovi, jehož syrový životní příběh nelze od jeho díla oddělit: v gottwaldovském Československu začínají padesátá léta a sochařka Hedvika Zaorálková veze na motocyklu pytel s lidskými kostmi právě vykopanými ze zrušených hrobů − je to dárek blízkému příteli.

O chvíli později kosti vysype na zem v ateliéru Aléna Diviše před očima Jaroslava Seiferta. Básník je tu na návštěvě a scénu popíše ve svých vzpomínkách.

Teď jedno ze "zátiší" pozůstatků člověka, které Diviš namaloval, visí na jeho výstavě v pražské Galerii Smečky vedle obrazu se zbytky mrtvých ptáků. A mezi 170 reprodukcemi maleb, kreseb či ilustrací biblických proroctví i temných literárních děl E. A. Poea a K. J. Erbena se "kosti" i "ptáci" objevují také v nové malířově monografii od Jaromíra Zeminy, kurátora výstavy ve Smečkách.

Přesto pohled na širší výběr z Divišovy tvorby přináší radost, v níž není nic beznadějného či zvráceného, jako asi nebylo ani v Divišově duši. Ačkoliv malířovo příjmení je v určitém smyslu příznačné: Diviš evokuje divný, divý, ale také div či údiv. A ten především.

Objevitel malíře Aléna Diviše shrnuje půlstoletí, které nad jeho dílem strávil

Další 4
fotografie

Víc než třetinu šestapadesátiletého života strávil Diviš, narozený roku 1900, v cizině. Především v Paříži za picassovských časů uměleckého rozkvětu a čtrnáct let nešťastně zamilovaný do malířky Toyen.

Z politických důvodů tam ale jako údajný ruský špion po začátku druhé světové války skončil ve vězení La Santé. Pro jeho dílo to podle Jaromíra Zeminy byly určující měsíce. Čímkoliv, co měl po ruce, tvořil na neudržovaných a dřívějšími vězni popsaných zdech samotky svou kapli Sixtinu, jak to autor monografie pojmenoval.

"Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci," vzpomínal Diviš. "Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky."

Po pařížském věznění prošel Diviš internačními tábory ve Francii či Maroku. Nemocný cholerou se ocitl na pokraji smrti. Vysvobodil ho útěk do New Yorku počátkem čtyřicátých let, kde začal "primitivistické" výjevy z vězeňské cely překreslovat a přemalovávat. Zemina to popisuje jako odvrat od francouzského kultu krásné malby. Diviš patřil k umělcům "bez vkusu", jak by prý řekl Edvard Munch, kteří jsou ale každé kultuře nanejvýš prospěšní.

Podle Zeminy předběhl Diviš svým syrovým uměním například francouzského malíře Jeana Dubuffeta, který přišel s art brut. A také všechno, co se ve čtyřicátých letech v Čechách namalovalo, píše Zemina, vypadalo vedle Divišových obrazů chudokrevně. Přesto v roce 1956 zemřel Diviš v Praze jako zapomenutý samotář, nad nímž si lidé kladli otázku, z čeho byl vlastně živ.

Kdyby teď někdo na stěnu galerie Smečky namaloval sytou červenou linku, překřičela by svou vnější vyzývavostí převažující čerň, šedé odstíny, hněď a mlhavou bělobu Divišových prací. Ostatní barvy − použité Divišem − zůstávají spíš intimně překryty šerosvitnou plachtou. Dokonce i nejpřímější barva na vystavených obrazech, rudá krev Svaté Starosty, jejíž ukřižování Diviš namaloval s jemností Jana Zrzavého, odkapává z rukou, úst a nohou postavy s až nenápadnou opatrností. Ani v divákovi by se před Divišovým dílem krve nedořezal.

Malířova tvorba září z nejhlubšího nitra. Jako kdyby tvořila přechod mezi dvěma světy a Divišovy obrazy i kresby byly prkny z pramice převozníka Charona plujícího do říše zemřelých. Vstříc věčnosti.

Pro ni Diviše koncem šedesátých let posmrtně objevil právě Jaromír Zemina. Nyní šestaosmdesátiletý historik umění ve své monografii shrnul texty, které téměř za padesát let o Divišovi napsal. A tak ji spolu s výstavou ve Smečkách − třináctou, kterou od roku 1974 malíři Zemina připravil − lze vnímat jako osobní tečku jedné z největších postav české kunsthistorie za Alénem Divišem, jehož osud považuje za románový.

Zato film o Divišovi by naopak mohl skončit začátkem malířova života po životě, o který se právě Zemina postaral.

Do záběru opět vstupuje sochařka Hedvika Zaorálková. Je sklonek šedesátých let a na půdu svého domu v Roztokách u Prahy doprovází kunsthistorika Zeminu. Pod krovem střechy vytahuje roky odložené balíky zmuchlaných pláten a kufry plné kreseb často tvořených na potrhaném balicím papíru. Muž je rozkládá a ohromen si je prohlíží. Po letech pak do jednoho svého textu napíše větu: "Bylo to zjevení!"