Nejdražší žijící malíř Richter se pražskou výstavou vyrovná s nacismem i emigrací z Východu

Když výtvarník Gerhard Richter v šedesátých letech přijel z východního do západního Německa, prohlásil o sobě, že "za nic nestojí". On, mladík s dvěma nacisty v rodině − a tehdy západní Německo poprvé hnalo k soudu nacistické dozorce. On, umělec věnující se malbě − a ta se zdála jako překonaná forma.

Půlstoletí nato je Richter malířem "za všechny peníze". Od roku 2002, kdy mu newyorské Muzeum moderního umění uspořádalo retrospektivní výstavu, jeho díla překonávají na trhu rekordy. Příští rok nejdražšího žijícího malíře Richtera poprvé vystaví také pražská Národní galerie. A přehlídku ve Veletržním paláci uspořádá Robert Storr, autor newyorské výstavy.

"Richterovi je čtyřiaosmdesát let, neustále dostává nabídky, aby někde vystavoval. Je vybíravý. Fakt, že se jeho díla poprvé dostanou do Prahy, hrál v jeho rozhodnutí zásadní roli," vysvětluje Storr, který minulý týden přijel do české metropole, aby na výstavě začal pracovat. A malíře, o němž napsal několik knih i esejů, při té příležitosti navštívil v Kolíně nad Rýnem.

Storr ví, že s výjimkou několika desítek pláten vystavených při různých příležitostech v Brně a v Praze zatím Češi neměli možnost přehledně si Richterovu tvorbu na jednom místě prohlédnout.

V Praze ale kurátor také může rozvinout svoji myšlenku o tom, že Richter je umělcem "rozkročeným mezi Východem a Západem", což se prý hůře vysvětlovalo Američanům, ale Češi pro to budou mít pochopení.

Nejdražší žijící malíř Richter se pražskou výstavou vyrovná s nacismem i emigrací z Východu

Další 2
fotografie

Než Richter v roce 1961, krátce před vztyčením Berlínské zdi, přejel vlakem do Západního Berlína a začal od státu pobírat skromný příspěvek pro uprchlíky, vystudoval výtvarnou akademii v Drážďanech a živil se jako malíř socialistického realismu.

"Ve východním Německu měl byt, auto, svým způsobem privilegované postavení. A přesto si ve třiceti letech řekl, že mu to nestačí, všeho se vzdal a vypravil se na Západ začít od nuly," vypravuje Storr.

U stolu v kavárně Veletržního paláce s ním v tu chvíli sedí Milena Kalinovská, od loňska ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie. "Jedna věc je emigrovat ve dvaceti, když jste nikdo a ještě nemáte tak silné vazby na okolí. O deset let později je to rozhodnutí mnohem těžší," podotýká Kalinovská, která sama emigrovala z Československa v srpnu 1970, kdy jí bylo dvaadvacet.

Richter, narozený roku 1932 v Drážďanech, si však s sebou vezl také svízelnou rodinnou historii. V jedenácti letech se stal příslušníkem Hitlerjugend a ke konci války zažil, jak Spojenci bombardovali Drážďany.

Jeho rodinu nacismus silně poznamenal: otec Horst, původně vesnický učitel, byl po mobilizaci zajat Francouzi a po válce se vrátil domů jako zlomený člověk. Strýc Rudi také narukoval, ale padl v jedné z prvních bitev. A teta byla zavražděna v rámci programu eutanazie, kterým nacisté likvidovali postižené jedince.

Čtyři roky po emigraci na Západ Richter svého otce i strýce ztvárnil na dnes slavných malbách, které budou také oporou pražské výstavy. Obě plátna jsou vyvedená v chladných odstínech šedi a zdánlivě napodobují černobílé fotografie, jen jsou záměrně rozmlžená.

"Od Richtera to bylo silné gesto. Nechtěl se vydávat za hodného Němce, který se tváří, že jeho se nacismus netýká. Namaloval ty obrazy jako výjev z rodinného alba: Takhle jsem nacismus vnímal já. Tohle byl můj otec a tamto v nacistické uniformě je můj strýc," líčí kurátor Storr.

Vznik obrazů dává do souvislosti s tím, jak koncem roku 1963 ve Frankfurtu začal soud s nacistickými dozorci z vyhlazovacích táborů. Šlo o první procesy, které iniciovalo samo západní Německo.

Podle kurátora se Richter, jemuž tehdy bylo třiatřicet let, malbami vyrovnával také s osobní situací. "Jako tolika mladým Němcům se i jemu z války vrátil otec, kterého už nechtěl," tvrdí kurátor a rozvádí, jak situaci v Richterově rodině chápal. "Matka vždy považovala otce za neschopu a synovi říkala: Buď jako strýc! Ale přišla válka a co se stalo? Otec narukoval, upadl do zajetí a po válce byl k nepoužití. Strýc hrdě odešel do války, ale koupil první kulku. A tohle byli jediní dva muži, k nimž mohl Richter v dětství vzhlížet."

Pro Čechy je důležitý zejména obraz strýce Rudiho, jejž výtvarník roku 1967 daroval památníku v Lidicích. Plátno tam je vystavené od sametové revoluce a vzhledem k Richterově nynějšímu postavení představuje patrně nejdražší dílo žijícího umělce v celém Česku. Akorát že v Lidicích ho dosud viděl zlomek lidí, kdežto Richterova výstava ve Veletržním paláci bude mít příští rok potenciál oslovit desítky tisíc návštěvníků.

Přestože od poloviny sedmdesátých let začal Richter vytvářet abstraktní malby, jimiž je dnes nejznámější, k německé historii se vyjadřoval dál. V podobném duchu jako otce a strýce roku 1988 namaloval členy Frakce Rudé armády, tedy levicové teroristické skupiny okolo Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové.

Za předlohu mu opět posloužily fotografie, tentokrát z německého tisku z října 1977, kdy byli tři členové skupiny nalezeni mrtví ve vězení − pravděpodobně poté, co spáchali sebevraždu.

Násilí, kterého se Frakce Rudé armády dopouštěla, Richter odmítal. Ale podobně jako kdysi u otce a strýce se snažil pochopit, kde se v těchto někdejších levicových idealistech vzalo. "Ulrike Meinhofová byla zhruba stejně stará jako náš malíř. Stejně jako další členka skupiny Gudrun Ensslinová pocházela z rodiny, která na rozdíl od Richterů za války vzdorovala nacismu. To na nich Richter jistým způsobem asi obdivoval," míní kurátor.

Byly to právě obrazy mrtvých členů Frakce Rudé armády, kvůli nimž Storr roku 1995 malíře poprvé navštívil. A hned mu řekl, že by díla rád zakoupil do sbírek Muzea moderního umění v New Yorku, kde tehdy pracoval.

"Richter mi vysvětlil, že o obrazy v Německu nikdo nemá zájem a že je lidé vnímají ideologicky. Tobě se ty malby líbí? Tak to asi sympatizuješ s teroristy," shrnuje kurátor to, jak prý Němci reagovali ještě v polovině devadesátých let. Storra na obrazech zajímalo něco jiného. "Stvořil je ve své době už úspěšný malíř, původně emigrant z východního Německa, příslušník střední třídy. Přesto cítil, že i jeho se problém Frakce Rudé armády nějak dotýká."

Newyorské muzeum za obrazy nakonec zaplatilo tři miliony dolarů, zlomek toho, jakou by měly hodnotu dnes. Storr se pak s Richterem začal vídat pravidelně a roku 2002 mu ve stejném muzeu uspořádal výstavu, která byla v USA označena za přelomovou a objela tři další města.

Sběratelé umění, kteří si Richtera všímali od konce osmdesátých let, teď za jeho díla začali utrácet rekordní částky. "Spustilo se to prakticky hned po otevření výstavy," konstatuje kurátor.

A od té doby se nic nezměnilo, jen ceny stouply. Naposledy vloni v únoru aukční síň Sotheby's vydražila Richterovu abstraktní malbu s číslem 599 za rekordních 41,2 milionu eur. Doteď je to na světě nejdražší plátno žijícího autora. A Richter se s tím pořád nesžil: znovu vloni na veřejnosti podotkl, jak je trh s uměním padlý na hlavu a částky, které lidé platí za jeho obrazy, šíleně přemrštěné.

Od té doby Richter stvořil ještě několik "historických maleb", jak je kurátor označuje. Třeba rozmazaný obraz hořící věže Světového obchodního centra po teroristických útocích z 11. září, jehož vznik Storr dává do souvislosti s Richterovými zážitky z dětství.

"Richter jako kluk zažil, jak spojenci bombardovali Drážďany. Nyní svým způsobem reflektoval bombardování amerického města, které doposud válku nezažilo," interpretuje tento obraz.

Na pražskou výstavu už kurátor zajistil zápůjčku čtyř Richterových maleb z nedávné doby. Přestože jde o abstraktní díla, nejsou označena jen řadovým číslem, nýbrž se jmenují Birkenau podle německého názvu pro nacistický vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Všechna čtyři plátna Richter maloval podle fotografií Židů zplynovaných nacisty. A protože ani v jednom případě nebyl s výsledkem spokojen, nakonec malby rozmazal k nepoznání.

Jde o jedno z "obvyklých nouzových řešení", jak Richter nazývá tuto svou typickou výtvarnou techniku. Pražská výstava, na niž si chce Národní galerie vypůjčit padesát děl, představí i ty další − malby přímo odvozené z fotografií, figurativní díla přetvořená v abstrakci či od začátku ryze abstraktní díla vytvářená neobvyklými postupy.

Myšlenky, podle nichž Richter takto pracuje, kurátora přiměly označit malíře za konceptualistu − a to přitom Richter tradičně míval nálepku toho, kdo ve druhé polovině dvacátého století "zachránil malbu" ohroženou performancí, happeningy, videoartem či právě konceptuálním uměním.

Robert Storr své teorie o Gerhardu Richterovi během posledních dvou dekád vypiloval asi důsledněji než kdokoliv před ním, což ostatně příští rok využije také v Praze. Sám ale chystanou výstavu vnímá hlavně jako příležitost, jak důkladně představit tu část Richterovy tvorby, jež úzce souvisí s evropskými dějinami dvacátého století a kterou návštěvníci muzea v New Yorku chápali přece jenom s odstupem.

"Výstava ve Veletržním paláci musí zaplnit mezeru, která vznikla tím, že Češi se s Richterem doposud neměli příležitost důkladně seznámit," uzavírá Storr, který posledních deset let působil jako děkan fakulty umění Yaleovy univerzity a letos oznámil, že funkci opouští. "Také já si teď jako kurátor hodně vybírám, kterou výstavu udělám. A možnost představit Richtera zrovna v Praze je nesmírně lákavá," dodává.