Brexit a geografický osud Británie

Mezi prvními reakcemi, s nimiž jsem se střetl po oznámení výsledků "brexitového" referenda, byl úžas hraničící s nechápavostí. "Ti Britové se zbláznili." Ano, i národy se mohou zbláznit, obyčejně s katastrofálními důsledky. Tady však nejde o náhlé pominutí mysli, ale o vyvrcholení dlouhé diskuse o přínosech a nevýhodách členství v EU. Náš úžas plyne z neschopnosti si představit, že bychom takto vstříc nejisté budoucnosti vykročili my. Geografie je osud. Tak jako naše poloha v nevelké kotlině obklopené mocnými sousedy utvářela naše dějiny a myšlení, lokalizace Británie na druhé straně průlivu, jejž sdílí s Evropou, utvářela její ostrovní mentalitu a perspektivu. Ta se často obracela do nesmírného oceánu, odkud Británie čerpala příležitosti pro rozšíření moci a bohatství. Evropa pro ni byla zdroj problémů a ohrožení, které "říši, nad níž slunce nezapadá", víc vyčerpávaly, než obohacovaly. Něco z této mentality se udrželo dodnes.

Období největšího rozmachu impéria vysloužilo Britům nelichotivý obraz rozpínavého, panovačného národa, šířícího svou moc a způsob života bez ohledu na pocity a přání nebritských poddaných. Po daleko větší část své historie byly však britské ostrovy terčem invazí a kolonizací. Všechny bez výjimky přicházely z kontinentální Evropy a vytvářely vůči ní zvláštní ostražitost, s níž se Evropan může potkat jedině ve Spojeném království. I proto sdílená suverenita s evropskými institucemi může mít pro Brity zlověstnější význam. Historie britských ostrovů a imperiální dědictví se odrazily i na vnitřní různorodosti jejich obyvatelstva. V dnešní Británii spolu žijí potomci někdejších kolonizátorů a neevropských národů, které si podrobili. Na druhé straně významnější podíl obyvatel z kontinentální Evropy je znovu, i když ne poprvé v dějinách, jevem až posledních desetiletí. Možná i proto byla otázka pracovních sil ze zemí EU předmětem tak neúměrného zveličování.