Ztohoven: Umění větší než trenýrky a standarta

Soud s uměleckou skupinou Ztohoven, která sejmula z Pražského hradu standartu a nahradila ji červenými trenýrkami, dělí přihlížející na ty, kteří by je za hanobení prezidentských symbolů zavřeli, a na ty, kteří jim drží palce.

Důvodem potlesku je fakt, že Ztohoven napadli a kritizovali Miloše Zemana, kterého kdekdo nemá rád. A tak se přehlíží i to, že došlo k rozstříhání standarty (symbolu prezidentství, nikoliv soukromé Zemanovy vlajky), která bude brzy zpeněžena, jen když Miloš Zeman dostal na frak.

Patří to vše k jedné velké performanci, jejíž součástí je i probíhající soud, kde členové skupiny Ztohoven vystupují ve velmi stylizovaném oblečení, s dramaturgicky připravenými proslovy. Už dávno se nehraje o kritiku prezidenta, nýbrž o vyjevování toho, jak funguje veřejný prostor: jak se v něm střetávají jednotlivé moci a jak málo stačí, aby systém vah a protivah, celé to mocenské tržiště, na němž se pohybujeme, vypadl z role a ztrácel řád.

Ztohoven začínali tím, že z veřejného prostoru a jeho tvarování a (sebe)stylizace, projevující se v obranných mechanismech (dnes například v tom, že hlava státu označí skupinu za neskupinu a říká jí Sto hoven), dělali v akcích umělecké dílo.

Artefaktem byl proces, který jsme mohli sledovat a který jsme díky nasazeným tělům umělců mohli i prožívat. Ztohoven tuto tvůrčí strategii či kreativní motiv nyní přetavili do politicko-uměleckého postupu, v němž se srážkami s veřejnou mocí a její reflexí v médiích odhaluje perverznost systému kapitalisticky založené liberální demokracie.

Jak "z toho ven"? Tím, že se moc v podobných událostech odhaluje a ukazuje jako směšná a její autorita křehká, míří Ztohoven k výzvě k soukromé autonomii. K osvobození se od moci, k životu mimo systém, který je nanejvýš parazitně využíván, ale jinak pomíjen v životě v jakémsi mimoběžném společenství podobně otřesených a postižených.

Umění už není odlišitelné od politiky a života, protože spolu tvoří jakousi srostlinu. Proto je tak bezzubé každé odsuzování Ztohoven jako špatného umění či špatné politiky. Na rozdíl od antisystémových stran nejsou Ztohoven prostě destruktivní: nabízejí jen novou existenci v meziprostorech systému mocí, kde je stále dost svobodného místa jako stvořeného pro tvorbu sama sebe.

Dávno nejde o trenýrky a standartu ani o protest vůči Zemanovi. Jde o hledání svobodných nik Systému, který je postaven na všudypřítomné kontrole. A s ní, s její bizarní mnohovrstevnatou mocí, se dnes Ztohoven potýkají. A to je, při vší kritičnosti, opravdové umění.