Knižní tipy: Až se stáří zeptá, proč jsme ještě tady...

Už zapomínám, na co jsem měla zapomenout
Emma Healeyová: Kam se poděla Elizabeth
2016, Knižní klub, přeložila Šárka Kadlecová, 296 stran, 299 korun

Zestárlé vypravěčce maloměstského románu se rozpadá paměť: přestala rozlišovat denní dobu, jména i tvary věcí, tváře blízkých, někdy nepoznává sama sebe v zrcadle. Vše dávno přehlušily zážitky z dětství a papírky s poznámkami, střádané po kapsách na obranu proti spiknutému světu, se slily do změti úmorných pobídek. Představa Britky Emmy Healeyové o tom, jakou trýzeň působí pacientce s alzheimerem odumírající synapse, musela zůstat dramaturgicky čitelná, máme-li se s tou stařenkou dobrat zjištění, proč po válce zmizela její sestra a co se stalo spřátelené sousedce. Celé to rondo prožíváme s ní a doufáme v pointu, která není tak silná, jak čekáme namlsáni vražděním v Midsomeru, případně ostrovními kostlivci ve skříni či na zahradě. Důvod není ztracený ve fádnosti překladu, nýbrž v závitech mozku, a přece cena Costa za debut roku 2014 přísluší autorce spíš za odvahu než za objevnost.

Možná neodejdeme po svých, ale po svém
Atul Gawande: Nežijeme věčně − Medicína a poslední věci člověka
2016, Dokořán, přeložila Bronislava Bartoňová, 240 stran, 298 korun

"Moderní" umírání bylo pod vlivem pokroku v medicíně vyobcováno do prostředí nemocnic, jež s pacienty mnohdy zacházejí jako inženýři lidských duší a ve snaze o "dobrou smrt" je mučí k nesnesení. Harvardský profesor Atul Gawande je však přesvědčen o tom, že geriatrie má posledním kapitolám života vtisknout empatičtější tvář, a nejen zlidštěním rutiny podle postupů běžných v předminulém století. Tato stanoviska hájí ve své široce přijaté etické analýze jako zdatný psycholog i stylista, který k posouzení předložil třeba trauma vlastního otce − přistěhovalce s indickými kořeny. Nehledě na nesoběstačnost, s níž nemocní trpně přihlížejí jedné ztrátě někdejších schopností za druhou, jim totiž nelze odebrat právo zůstat i ve zbytku žití tím, kým chtěli být. A respektovat jejich způsob odchodu − způsob odrážející jedinečnost, kterou jsme na nich tolik oceňovali.

Čím dál víc lágru vstříc, bílému nátěru navzdory
Minna Lindgrenová: Babičky 2 − Na útěku
2016, XYZ, přeložil Vladimír Piskoř, 328 stran, 299 korun

I koncept asistovaného bydlení seniorů, který Gawande uvádí jako jedno z řešení pro stárnoucí Západ, se může v "optimalizovaném zdravotnictví" zvrhnout ve stalinský lágr na území Helsinek. V prostředním dílu trilogie finské novinářky Minny Lindgrenové je trojice stařenek na prahu pětadevadesátky − čím dál víc smrti vstříc − nucena své byty s pečovatelskou službou prý pouze přes léto vyklidit kvůli podezřelé rekonstrukci. Další rok stráví div ne v komuně. Co ale román vlivem vršících se odboček oproti minulému dílu ztrácí na síle krimi zápletky, nahrazuje autorka "kafkárnou" bušící do sociální politiky finského státu, která je tak jako jeho věhlasná architektura samý chlad, beton, bílý nátěr. Takže až se nás stáří zeptá, proč tu ještě zacláníme, odpověď zní: Abychom ukázali, zda má stále dementnější systém v pořádku rozpoznávací funkce a nepotřebuje naslouchadlo.