Do kin přišel film z Cannes, v Líné zátoce se radikální herectví potkává s radikálními nápady

Na festivalu v Cannes se letos francouzští filmaři zjevně vzbouřili proti estetickému kánonu. Na rozdíl od britského veterána Kena Loache, jehož konvenční sociální drama Já, Daniel Blake vyhrálo Zlatou palmu, má francouzský provokatér Bruno Dumont poněkud jinou představu o napětí mezi společenskými vrstvami.

Jeho snímek Líná zátoka, který po uvedení v Cannes včera vstoupil do českých kin, mísí grotesku, krimi a kanibalský horor do bizarní směsi, jaká v letních kinech jen těžko najde soupeře. Přinejmenším dokud se do biografů nedostane další snímek z canneské soutěže − Rester vertical od Alaina Guiraudieho. Oba francouzští režiséři neváhají skákat z žánru do žánru a příliš se nestarají o konvence filmového vyprávění.

Dumontova Líná zátoka se odehrává kolem roku 1910 na francouzském pobřeží, kde bydlí poněkud zdegenerovaní chudí rybáři a na prázdniny sem jezdí neméně zdegenerovaná buržoazie. Když začnou v okolí zátoky mizet lidé, vyšetřování se ujme dvojice detektivů, která se po celý film chová spíš jako komici Laurel a Hardy.

Režisér Dumont do svých filmů vždy rád obsazoval neherce, pracoval s dlouhými záběry a výjimkou nebylo, že po celý snímek dvě postavy bloudily pouští jako v titulu 29 palem.

Do svého předposledního filmu Camille Claudel 1915 však Dumont obsadil mezi neherce a chovance psychiatrického ústavu hvězdu Juliette Binocheovou a poté se v prvním seriálu, který kdy natočil, nazvaném Malej Quinquin, vrhl na komedii. Ve filmu Líná zátoka jako by se obě tato díla spojila.

Radikální herectví se ve filmu Líná zátoka potkává s radikálními nápady, snímek z Cannes je v českých kinech

Dalších 5
fotografií

Rybáři se sveřepými výrazy ve tváři tu přenášejí bohaté paničky s paraplíčky v náručí přes řeku, jedna dívka předstírá, že je chlapec, znovu obsazená Juliette Binocheová herecky soupeří se svými příbuznými o titul královny hysterie a tlustý detektiv co chvíli spadne do písčitých dun a dlouho, předlouho se zvedá. Radikální herectví se potkává s radikálními nápady a divák musí přistoupit na hru, v níž je i dvacátý pád do dun stále stejně vtipný jako ty předchozí.

Ale opravdu divné věci teprve přijdou. Bruno Dumont dělá komedii s vážnou tváří, když se objeví duchovní motivy a postavy začnou levitovat, je třeba na to přistoupit nikoliv jako na parodii, ale jako na danost. Ve filmu, kde si rodinka kanibalů vaří k obědu výletníky, je možné úplně vše.

Hlava rodiny na prázdninách, roztřesený motocyklista André, v jehož podání se i ze servírování dopolední sklenky aperitivu stává neuvěřitelné komediální vystoupení, herecky vévodí celému filmu − jeho výstupy se neomrzí. A sveřepá rodinka rybářů kanibalů, jejíž choutky diváci znají, ale vyšetřovatelé zjevně nejsou s to se stopě ani přiblížit, dělá boháčům ze severu zdatnou konkurenci.

Režisér Dumont nehledí ani na jedny vlídným okem, směje se všem rovným dílem, ovšem nikdy se nevysmívá. Byť často jde o situace na hraně parodie, všechny postavy je třeba brát vážně. Je to možná mistrný koncept, ale "ukoukat" jej dá opravdu zabrat.

V Dumontově světě se zázraky dějí naprosto přirozeně, zato láska nemůže překonat propast mezi sociálními třídami. Přes veškerou nadsázku a absurdní komično zůstává režisér věrný tomu, co točil vždy. Vyobrazuje lidi v extrémních situacích, ale nikdy je nepřipravuje o jejich lidství. Ostatně Lidství se jmenoval jeho raný, vrcholný snímek, který na canneském festivalu v roce 1999 získal Velkou cenu poroty.

K této málomluvné meditaci plné čistých, krásných obrazů má Líná zátoka velmi daleko, přestože velká Dumontova témata jsou v ní k nalezení − vlastně je až s podivem, jak se režisérovi daří ta témata schovat mezi lidožrouty, hysterky a degeneráty. Jen zůstává otázkou, kolik diváků bude bavit jejich hledání pod nánosy pošahané situační grotesky.