Zpěvačka Melody Gardotová se po nehodě učila znovu chodit i mluvit, teď vystoupí v Praze

Americká zpěvačka Melody Gardotová dnes na pódium pražského Obecního domu v černých brýlích nevkročí pro nic za nic. Citlivost na světlo je jedním z trvalých následků nehody, která Gardotovou před třinácti lety málem připravila o život.

Tehdy čerstvě plnoletou dívku v americké Filadelfii z bicyklu srazil projíždějící vůz. Místo aby Gardotová nastoupila na univerzitu, rok s polámanou pánví nedokázala vstát z lůžka. Učila se znovu chodit i mluvit. Když večer usínala, z celého dne si skoro nic nepamatovala.

Ještě před pár lety na koncerty přicházela o holi, kterou důvěrně oslovovala chlapeckým jménem, kvůli nepřetržitému pištění nosívala v uších špunty a v šatně mívala zařízení, jímž do sebe pouštěla elektrický proud na zmírnění náhlých přívalů bolesti.

Letos jedenatřicetiletá Gardotová, která dnes do Prahy přijíždí poprvé a jejímž vystoupením vyvrcholí festival Prague Proms, musí být silná osobnost. Nevyužívá své politováníhodné situace, aby v publiku vyvolala empatii, ani se na ni nevymlouvá, nýbrž na sobě pracuje. "Nejen že znovu chodím, ale teď celý koncert ustojím na podpatcích," je asi nejvíc, co letos o svém stavu řekla.

Gardotová rekonvalescenci pojala jako znovuzrození. Přestože už před úrazem po barech hrávala na klavír popové šlágry, na lůžku se naučila na kytaru, cvičila hlas a díky experimentální hudební terapii se nejen téměř zcela uzdravila, ale též vyvinula v osobitou zpěvačku a autorku.

Možná existuje souvislost mezi tím, jak pomalu se Gardotová vracela do života a jak rozvážně zpívala na svých prvních nahrávkách − na pomezí jazzu a melodického popu, s důrazným vibratem a témbrem matně připomínajícím Billie Holidayovou, což v minulé dekádě svádělo srovnávat ji s podobně znějícími vrstevnicemi Norou Jonesovou či Madeleine Peyrouxovou.

"Je strašně frustrující, když přemýšlíte rychle a chcete také rychle mluvit, ale z úst vám slova kanou jako sirup," stěžovala si Gardotová ještě před pár lety, že by ráda dělala svižnější muziku.

Dnes už není podstatné, že tato dívka na přelomu 80. a 90. let ve Filadelfii vyrůstala s rozlítanou matkou samoživitelkou, že se její prarodiče do Ameriky přistěhovali z někdejšího Rakouska-Uherska − pradědeček prý dirigoval polské orchestry.

Gardotovou v Americe vychovali jako katoličku, ale po úrazu si sama našla buddhismus, stejně jako opustila své původní zájmy – výtvarné umění a oděvní návrhářství.

Ve zpěvu a hře na kytaru Gardotová našla nejen cestu k tomu, jak se opět zařadit do společnosti, ze které ji úraz v citlivém věku vyčlenil. Našla v nich také způsob, jak vyjadřovat emoce a vyrovnat se se vším ostatním − její dvě první alba jsou plná skladeb o osamělosti, chlapcích, nenaplněných tužbách.

Jestliže na debutové desce Worrisome Heart, z jazzu a blues místy sklouzávající k lehkému popu, ještě zpěvačka děkovala "všem mužům, kteří mi zlomili srdce, a dali tak vzniknout těmto písním", druhá nahrávka My One and Only Thrill už byla dílem kolektivu.

Album, kde často scatující Gardotovou na střídačku doprovází komorní jazzová sestava a smyčce, nese rukopis vyhledávaného aranžéra Vince Mendozy a velkého "ženského" producenta Larryho Kleina − ten v minulosti vytvaroval desky jazzových interpretek Madeleine Peyrouxové, Luciany Souzy a především písničkářky Joni Mitchellové.

Právě k poslední zmiňované Klein Gardotovou přirovnává − tak jako Joni Mitchellová nalezla svůj hlas, když zdolala obrnu, také Melody Gardotová se podle něj našla teprve při své rekonvalescenci.

Gardotová se možná v písních svěřovala podobně jako Mitchellová, ale spíš než zpovědní hlas písničkářky měla hlas šansoniérky, barové zpěvačky. Na své třetí desce The Absence, kde zpívala o cestování po světě bez opory domova, jej propůjčila latinskoamerickým rytmům typu samby či bossy novy. A konečně loni svým čtvrtým albem Currency of Man udělala krok úplně jinam − k hudbě vycházející z amerického soulu a R&B sedmdesátých let.

S tou deskou přišla zatím poslední proměna, protože od loňska už Melody Gardotová na koncertech nesedí. Tichou baladu zpívá všudy všeho jednu a na pódiu skoro tančí, běhá od elektrické kytary ke klavíru a v místy funkových rytmech působí, jako by nikdy jinou hudbu ani nedělala.

Možná se její zdravotní stav zlepšil natolik, že si to chce náležitě užít. Možná do toho bodu dospěla hudebně. A možná už jsou obě ty věci od sebe natolik neoddělitelné, že zkrátka představují další etapu hudebního a životního zrání Melody Gardotové.