V knize reportáží polského novináře z Turecka padají klišé i boty na Bushe

Turecko je svět. V knize reportáží Vrah z města meruněk polského novináře Witolda Szabłowského lze poznat zemi na Bosporu jako místo, kde je možné opravdu úplně všechno − to myslitelné, ale i to nepředstavitelné.

V nejlepších tradicích polské reportážní školy nezůstává autor skryt ve stínu istanbulských uliček a vydává se daleko na východ. Mluví s Kurdy, kteří se cítí být zrazeni Tureckem i Evropou. Se ženami, které se měly stát oběťmi vražd ze cti, i s těmi, které volají po demokracii: tedy po tom, aby na školách směly nosit šátky.

Szabłowski rozmlouvá s imámy i homosexuály, s bohatými obchodníky i utečenci, kteří riskují svůj život v Egejském moři.

Autor umí proniknout do míst, kam se žurnalisté většinou nedostávají. Například k rodině atentátníka Aliho Agci, muže, jenž vystřelil na papeže Jana Pavla II. a který je nyní přesvědčen o tom, že je prorokem. Szabłowski dokáže naslouchat i se s respondentem náruživě přít, aby na poslední chvíli odlehčil napětí humorem.

Něco vtipného umí podotknout i k notoricky známým událostem, jako když například irácký novinář hodil na tiskové konferenci své boty po prezidentu Bushovi. "Bush stihl uhnout. Jeho agenti v poplachu pošlapali mluvčí Bílého domu. Zbytečně. Útočník víc nohou neměl."

Proč o tomto incidentu čteme v knize o Turecku? Protože ona bota, později nazvaná bajbajbuš, byla vyrobena právě tady a místní podnikatel incident využil jako skvělou reklamu.

Polský novinář přitom neopakuje evropská klišé o Blízkém východu. Nechává zaznít obavy tureckých nacionalistů i islamistů. Nesoudí je, ale subjektivním přístupem dokáže vyprovokovat jejich otevřenou reakci.

Tak jako když se dozví, kde hledat onu tak vzývanou ctnost, která je tureckým mužům nade všechno: mezi ženskýma nohama.

Co se časového ukotvení týče, je kniha ohraničena ekologickými protesty v istanbulském parku Gezi. Eskalaci války v Sýrii, vyhrocení uprchlické krize, jakož i nedávný neúspěšný vojenský převrat kniha Vrah z města meruněk zaznamenat nemohla. Příliš to však nevadí, k pochopení zákulisí této obrovské země bohatě stačí i rozhovory s lidmi v Gezi.

Mladá demonstrantka si myslí, že turecký prezident Erdogan jen využil situaci k tomu, aby vytvořil obraz nepřítele; podobně to podle ní provedl Putin, když zaútočil na Čečensko.

"U nás Čečenci nejsou, s Kurdy je poslední dobou klid, a tak nezbývá než poštvat jedny Turky proti druhým," míní.

Obchodník u náměstí to vidí zcela jinak: odmítá, že by šlo o boj nezávislých aktivistů s autoritativní vládou, vždyť Erdogan vyhrál několikery volby a demonstranty nyní nerozhání kulkami, ale pouze slzným plynem. Podobně se to přece dělá i na Západě, ne?

Který z těchto vyhraněných postojů má pravdu? Dokud ji budou mít oba, bude to v Turecku ještě docela dobré. Nebo to tam takové už není?