Nové album, film a básně Nicka Cavea: Jak se zbavit pocitu rodiče, jemuž zemřel syn

Arthur Cave byl patnáctiletý chlapec s modrýma očima. Zajímal ho zpěv, ve školní inscenaci Mnoho povyku pro nic hrál lstivého sluhu Boracia a měl před sebou čtyři roky školy a desítky let života. Vloni v červenci, chvíli před smluvenou schůzkou se spolužačkou, se mu na jednom z bílých útesů v jihoanglickém Brightonu zatočila hlava, sletěl z něj o dvacet metrů níž a dopadl na beton. Je pravděpodobné, že po převozu do nemocnice už nebyl při smyslech, a tak to poslední, co v životě spatřil, byla modrá obloha nad Albionem.

Když teď jeho otec, slavný australský hudebník a brightonský občan Nick Cave, na začátku své nové desky zpívá "Spadl jsi z nebe a nouzově přistál", má ten verš sílu, že by porazila koně.

Osmapadesátiletý Cave právě natáčel desku o smrti a padání, když mu po pádu tragicky zahynul syn. A Cave, jenž se svojí kapelou The Bad Seeds nahrál již patnáct alb, se s tím neuměl vypořádat jinak, než že dokončil také tuto nahrávku.

Půl roku nato došel k názoru, že hudba nestačí, a k dotáčkám alba pozval štáb dokumentaristů, kteří u toho vytvořili hudební film. A protože i film byl málo, Cave v něm nakonec recituje básně a nechává vystoupit manželku i chlapcova osiřelého bratra.

Snímek nazvaný One More Time With Feeling ve čtvrtek jednorázově promítlo devětapadesát českých kin, album nazvané Skeleton Tree se v tuzemsku prodává od pátku.

Je to tedy sofistikovaná elegie, promyšlený žalozpěv za syna? Těžko. Cave ve filmu působí dojmem člověka, jenž vykonává mechanické úkony, aniž by věděl proč. Sedá za klavír, stoupá si před mikrofon − ale je to spíš reflex než vědomá činnost. "Všechno se rozsypalo a já se zoufale snažím najít v tom jakýkoliv smysl," říká v jeden okamžik, aby se vzápětí prohlédl v zrcadle. "Proč mám tak ztrhaný obličej? A ty pytle pod očima. Kde se tam vzaly? Loni tam ještě nebyly."

Jestli něco, celý ten projekt − v němž si dost dobře nelze představit desku bez filmu a film bez básně, která v něm zaznívá − spíš ohledává pocit. Je to studie toho, jak taková událost člověkem otřese, vytvořená s cílem se toho pocitu zbavit.

Nick Cave, jindy střežící své soukromí, ve snímku vypráví, jak se změnila jeho manželka. Jak jí teď nerozumí. Zmizí mu z očí, a když se vrací, "už je z ní někdo jiný, protože kdesi rozmlouvala s mrtvými". Tak si sdělují výčitky. "Že jsme na jednu strašnou chvilku nedávali pozor, což mělo brutální dopad na všechno ostatní."

Bezmoc střídají návaly zlosti. V jedné scéně Cave popisuje, jak mu v obchodě kdosi položí ruku na rameno. "Pomyslíte si, že lidé jsou hodní. Ale kdy se z vás stal terč lítosti?" ptá se ve filmu. A v jedné z nových písní na albu Skeleton Tree tu událost domýšlí. "Touha někoho zabít mě nezadržitelně stravovala. Měl jsem těžký splín ve frontě v prodejně potravin," zpívá.

V další scéně recituje novou báseň o půlnočním kovbojovi. Tvrďák, vidí se jako Steve McQueen. Strká kolt za opasek a vyjíždí do nejvyššího patra dubajského mrakodrapu, aby si zastřílel při měsíčku. "Jsi dlouhořasé, dlouhonohé, krásné mláďátko / Taxíkem snad vyjedu až na vrchol Burdž al-Arab / a vypálím svými kvéry přes tvoje břicho," recituje Cave v českém překladu Petra Putny, ale pak se mu to všechno poplete. A kovboj se najednou jmenuje Burdž Al McQueen a najednou už není žádný tvrďák. Znenadání říká: "Většinou se do psacího stroje s mouchou / schoulím a slzy se mi koulí / Já mouše své pláč rozmlouvám / a ona smrt mi vymlouvá."

Nelze s jistotou říct, kolik z osmi nových písní alba Skeleton Tree už měl Cave napsaných, než mu zemřel syn. Jestli by vznikl verš o pádu z nebe a zda by u toho na desce hvízdal syntezátor jako nějaká najáda volající z moře. Jestli by Cave i tak zpíval: "Tkaničky zavaž / synkovi s očima jak len."

Možná by těch osm písní jinak nenechal takových, jaké nakonec jsou − holé, prakticky bez melodií, kytar a stálého rytmu, přibarvované jen sborovými vokály, pianem a občas houslemi, violou a violoncellem. Plné zlověstného neklidu. Nebýt toho všeho, možná by Cave svým barytonovým hlasem víc zpíval, a nikoliv dobrou polovinu desky spíš recitoval. Možná by jeho spolupracovník Warren Ellis víc hrál na housle, než aby tak často využíval zvuk syntezátoru Microkorg.

Dalo by se hovořit o podobnostech s nahrávkou z 90. let The Boatman's Call, jenže od toho nové album Skeleton Tree není. Působí jako instinktivní projev muže, jenž se z pocitů vždy vypisoval a vyzpívával, a teď píše a zpívá, seč mu síly stačí, a stejně je to málo.

Celý film se Nick Cave snaží dojít k nějakému závěru, poučení, poznání. Nenachází žádné. Nakonec vyslovuje strašnou větu: "Stalo se to nám, ale stalo se to i jemu." Začíná syna z těch vět, z toho plurálu, vyčleňovat.

Protože nic jiného asi nezbývá. To, co se přihodilo, žádná píseň, žádný film, žádná báseň nespraví. Manželé Caveovi ve snímku přiznávají, že z nich "vyprchala víra v dobro" a že je po nějaké době nenapadlo nic lepšího než se prostě "rozhodnout, že budeme šťastní". Tím to končí. V jednu chvíli ještě kamera zabírá fotku Arthura Cavea. V dalším okamžiku na té fotce nikdo není. Zbývá už jen ticho.