Kubánský spisovatel Infante projíždí Havanou v kabrioletu slov a zaříkávadel

S trochou poťouchlosti by se dal román Tři truchliví tygři kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanteho, který nyní vyšel česky, vystihnout jeho vlastními slovy. "Šecko děsně komplikujete. A stašněmoc mluvíte. Furt žvaníte a melete pátý přes devátý, nemá to hlavu ani patu, konec ani začátek, blablablabla." Tím by se však čtenář proměnil v postavu Cabrerova románu, tedy v tomto případě náhodnou holku sbalenou někde v Havaně. Stal by se součástí autorovy hry.

Tři truchliví tygři poprvé vyšli už v roce 1967 a nejen dobou vzniku, ale též svými reáliemi a poetikou se "zakousli" do rozmachu latinskoamerické literatury. Ten bylo možné za socialismu sledovat zblízka i v Československu, protože většina latinskoamerických spisovatelů byla výrazně levicově orientovaná. Jenže Cabrera Infante je zvláštní případ: sice se skutečně účastnil kubánské revoluce, k níž ostatní vzhlíželi s vlhkýma očima, jenže pak se k ní otočil zády.

Na rozdíl třeba od Gabriela Garcíi Márqueze, který se s Fidelem Castrem přátelil až do smrti, Cabrera Infante se stal zavrženým dítětem revoluce. Většinu života prožil v emigraci v Londýně, a cesta jeho nejslavnějšího románu k českému čtenáři tak vedla oklikou. Po revoluci po něm dlouho nikdo nesáhl kvůli jeho enormní překladatelské náročnosti, s níž se teď se vší ctí popasovala Anežka Charvátová.

"Nevím, co je zápletka a co jsou postavy," pravil rozšafně Cabrera Infante v jednom rozhovoru. "Mě zajímá literární prostor a to je jazyk." Už samotný originální titul − Tres tristes tigres − nabízí slovní hříčku, jazykolam, který předznamenává i celkový charakter knihy.

Hlavním hrdinou románu je jazyk. Na postavách tu jsou nejdůležitější ústa, přesněji řečeno chrliče, které vyplivují nekonečné proudy slovního humoru, narážek a zaříkávadel, jež mají uřknout věčně unikavou skutečnost. Byl by to div, kdyby neunikala, když se Havanou řítíte v kabrioletu, až se ulice rozmazávají, když se ji snažíte dostihnout v kráse žen, když se pokoušíte přišpendlit ji na fotografii nebo ji zatlouct do psacího stroje.

Právě to jsou hlavní činnosti čtyř přátel, mušketýrů, kteří si tu předávají žezlo vyprávění, pohazují si s ním, žonglují, vládnou a kouzlí. Silvestre je spisovatel, Arsenio herec, Kodak fotograf, Eribó hraje na bonga a všichni dohromady tvoří jakýsi bezejmenný klub pronásledovatelů života a žen uprostřed Havany 50. let.

Román Tři truchliví tygři se sice hrdě hlásí k tradici modernistické literatury, která přísahá na jazyk a rozrušování až příliš zjevné skutečnosti, ale má v sobě také silný esprit "ostrova svobody". Jen ten podmanivý rytmus vět! A koneckonců se knihou jako ponorná řeka odvíjí příběh obtloustlé černošské zpěvačky boler, řečené prostě Hvězda, která jako by svými sto padesáti kily ztělesňovala veškerou tíhu Kuby − a svým stejně mohutným hlasem ji vykupovala.

Jsou romány, které čtenáře baví, a jsou takové, které ho nudí. A pak jsou knihy, které baví i nudí zároveň, v různých proměnlivých poměrech, podle nálady, podle počasí, podle odstavce. Cabrera Infante nechal své Tři truchlivé tygry, aby pozřeli kdeco, jednu část knihy tvoří parodie na jiné kubánské spisovatele, další třeba několik verzí téže povídky.

Je to tak trochu román-knihovna, ze které si každý může vytáhnout něco jiného, ale průkazku se mít vyplatí, už jen proto, že když si čtenář pár těch slovních hříček a nápadů zapamatuje, jistě se stane ozdobou každé šelmovské společnosti. A je to taky tak trochu román-kabriolet. Nedoporučuje se na stěhování závažného příběhu od autora ke čtenáři, ale na společnou jízdu podél pableskujícího moře významů není nic lepšího.