Setkání s originálem

Těžké, přetěžké být originálem. Zejména v době, která stojí na kopírování, množení, sdílení, na nekončící reprodukovatelnosti, jak zní ikonické slovo německého myslitele Waltera Benjamina. Ve vteřině můžeme mít před očima to, co ostatní na druhé straně zeměkoule, a ještě to dle svého upravit do "originální" podoby.

Slovu "originál" dnes rozumíme jinak. Originální není to, co je původní, jak naznačuje etymologie, nýbrž to, co za původní znovu prohlásíme a přijmeme, co "způvodníme", třeba jen tím, že změníme detail, pozadí fotografie, hudbu ve videu, slova v textu. "Originální" tak může být každý, kdo se obtěžuje přeposlat fotku a dodat popisek.

Naštěstí se ještě můžeme setkat s originalitou jiného typu, s tou, která nese auru původního a výjimečného, po níž si stýskal již zmiňovaný Benjamin. Galerie Rudolfinum například momentálně vystavuje film Alaina Resnaise Poslední rok v Marien­badu.

Padesát pět let starý snímek tu slouží jako vehikl následných uměleckých inspirací, jež mají dokázat, jak esteticky vlivný tento film byl. Jenže ani jedna z variací na estetický kód Marienbadu se originálu ani nepřibližuje. A tak jsme svědky výstavního paradoxu.

Zatímco koncept výstavy chce ukázat toky estetického vlivu slavného filmu k umělcům současnosti, v divákovi se stupňuje pocit, že jde o marné pokusy, které "pouze" potvrzují mimořádnost originálu.

Čím více do takových pokusů divák vstupuje, tím více musí být přesvědčen, že ucelenost a abstraktní metafyzická hloubka Resnaisova filmu je nepřenositelná, a tudíž nemůže inspirovat. Přesněji, nemůže se stát základem "nové originality".

Jinak řečeno: Resnaise můžete rozvíjet − lepit, stříhat, kolážovat, asamblovat, kontextuálně přesazovat −, ale s jeho originálem to ani nehne. Bude tak vystupovat jako balvan na poli umění, kterému se lze klanět, lze ho nenávidět, ale nelze ho posunout, natož vyvrátit.

Podobné setkání s Originalitou můžete prožít v Madridu na výstavě Caravaggio a malíři severu. Sedm pláten renesančního mistra je tu konfrontováno s plátny jeho následovníků a vzdálených žáků, kteří z Caravag­gia čerpali umění chiaroscura, témata i styl malby; často se dokonce pokoušeli napodobit výrazy či nazelenalou barvu kůže. Marně. Cara­vaggiovo kouzlo uniká.

Ne vše "caravaggiovské" je na první pohled špatné, některá plátna se blíží určité dokonalosti, kterou fascinují, ale "něco" jim chybí. A opět: jako by všechna vystavená díla holandských, německých či vlámských malířů měla především dosvědčit genialitu Mistra. Nemožnost ho překonat, a tudíž i zbytečnost napodobovat či variovat, rozvíjet, protože na cestě, kterou se vydal, došel na konec a celý koncept vyčerpal.

V čem je tajemství Caravaggiovy originality, popsali kunsthistorici v mnoha knihách, ale snad nejpřístupnější výklad poskytl ve svém filmu Caravaggio britský režisér Derek Jarman. Malíř se v něm blíží k tajemství tělesnosti, jehož hloubku a tíži poznává zároveň mimo plátno i na něm. Plátno a život se dokonale prostupují až do závěrečné smrti Caravaggia, která je inscenovaná jako jedna z náboženských scén, jež maloval.

Sejmutí z kříže je odlehčením od fyzického hříchu, ale je také založením nové zbožnosti, kterou symbolizuje malý chlapec přicházející ke scéně jako tvář budoucnosti.

Ten, kdo jako Caravaggio bojoval s bohem a nosil na čepeli nože vyryté heslo "Žádná naděje, žádný strach", přenesl hloubku těla na plátno, kde se proměnila ve věčnou duši. Jako provokující neznaboh, nerozlišující mezi láskou k muži či ženě, vytváří Caravaggio nejbožštější umění − umění věčnosti. Nelze se mu v tom vyrovnat jinak než to vše naplno jinak, po svém prožít. Najít vlastní originalitu.

Caravaggio v Madridu a Marienbad v Rudolfinu tak zůstávají mementem originality. Konzervou původnosti, která má pořád smysl, protože na rozdíl od všech sdílených koláží a puzzlů reality vyzařuje specifickou kulatost dokonalého.

A s ní nehnou ani ty nejnabroušenější tesáky času. Být originální… jak snadné… stačí vyrazit a jít…