Kvítek karmínový a bílý rozkvete v Praze. Přijede spisovatel Faber, jeho knihu pokřtí Horáček

Kdyby se nevěstka z viktoriánského Londýna řečená Sugar dozvěděla, že se o ni zajímá deset tisíc Čechů, jejími city by to nepohnulo. Jednoho po druhém by je zavedla do svého pelechu, odhrnula by si ohnivě rudé kadeře a pak by každému udělala, co mu vidí na očích. A až by odcházeli, Sugar by je v představách nesmírně násilně zavraždila.

Přesto se tato protagonistka románu nazvaného Kvítek karmínový a bílý těší přízni, jež je v překladové beletrii nezvyklá. Za necelé dva roky od chvíle, kdy si ji Češi začali dávat pod vánoční stromeček, kniha přesáhla desetitisícovou prodejní hranici bestselleru. Autor románu, anglicky píšící spisovatel Michel Faber, tak koncem tohoto měsíce navštíví Česko jako literární hvězda.

Šestapadesátiletý autor v Praze stráví dva dny: 27. října bude mít autogramiádu v knihkupectví Neoluxor na Václavském náměstí a v Galerii Lucerna představí svůj nejnovější román Kniha zvláštních nových věcí. Ten pokřtí překladatel Viktor Janiš, jenž na Kvítku odvedl životní dílo, a také pravděpodobný kandidát na prezidenta Michal Horáček.

Kde se ta popularita vzala? Faber není ani laureát prestižních cen, ani spisovatel s vizáží rockové hvězdy. Jeho první román, nazvaný Pod kůží, byl sice zfilmován s populární herečkou Scarlett Johanssonovou, ale v Česku snímek promítaly spíše artové biografy. A próza Kvítek karmínový a bílý vzhledem k více než devítisetstránkovému rozsahu spoustu čtenářů odradila již na pohled.

Odpověď tedy asi skrývá Sugar − hrdinka příběhu, jenž se odehrává v Londýně druhé poloviny 19. století a vypráví o jejím vzestupu, pádu a útěku. Je těžké osmnáctileté Sugar nepřát, když to má obtížnější než ostatní: už od třinácti ji matka nutila k prostituci. Je hubená jako tyčka, s očima lesknoucíma se "jako oloupané ovoce", ale také s plochou hrudí a nepříjemnou kožní nemocí.

Aby to kompenzovala, vytvořila si pověst dívky, jež mužům udělá i to, nač jiné nemají žaludek. Ta legenda se donese až k dědici voňavkářské korporace, který Sugar najde, prohlásí za nejkrásnější na světě, odřízne ji od dalších zákazníků, koupí jí svobodu a nakonec si dívku nastěhuje do domu.

Sugar by měla být šťastná, ale není. A spisovatel Faber to umí přesvědčivě vysvětlit. V dobovém Londýně je hrdinka závislá na mužích, kteří navenek dodržují přísné společenské konvence, ale u manželek nenacházejí uspokojení. A tak si čtou pornografii, chodí na zvrhlé kabarety, svěřují své sexuální fantazie prostitutkám. Už vnímají, co špatného ve společnosti způsobila průmyslová revoluce, a mají spoustu řečí o socialismu, ale nakonec z nich vyrostou stejní kapitalisté jako z jejich otců.

V tomto prostředí Sugar dostala druhou šanci, ale její svoboda je zdánlivá. Zůstává závislá na přízni jednoho muže, kterou si musí uchovat i za cenu lsti. Snaží se ho upřímně milovat, ale možná to ani neumí. Byla zneužívána, než stačila dospět, a hrozí, že jednou bude sama zneužívat dítě, které v nové domácnosti začne opatrovat.

Není to první tragická, ale zároveň sympatická hrdinka spisovatele Fabera. Už v debutovém románu Pod kůží stvořil ženu, která dělá strašné věci, ale přitom budí soucit. Jmenuje se Isserley a na Zemi přiletěla z jiné planety. Se svou otřískanou toyotou jezdí Skotskou vysočinou a vybírá si muže stopaře výhradně dle jejich svalové hmoty.

Když je naloží, v autě rozpálí topení, aby mužské mohla pozorovat jen v tričku. Jejich konverzace mají sexuální podtext, ale ten se nikdy nezužitkuje. Sotva dívka zjistí, že stopař nemá rodinu, její páteří přeběhne studený mráz, srdce jí začne bušit a pak do muže pustí drogu. Omráčeného jej zaveze na farmu a tam ho předá mimozemšťanům, kteří stopaře zmrzačí a vykrmí na porážku. Jednou jej pošlou na dalekou planetu jako vybranou exotickou šunku, "nepředstavitelně božské sousto".

Bylo by to nechutné a román Pod kůží jen obyčejným sci-fi či hororem, kdyby jeho hrdinka nevyvolávala tolik pochopení. Úkolu, jejž musí stále znovu vykonávat, obětovala dokonce podobu − ve zjizvenou pozemšťanku se proměnila z jakéhosi milého mimozemského vrtichvosta. Mívala liščí čenich, mnohobarevnou lesklou srst, chodívala po čtyřech a o ocas se opírala jako o pátý úd.

Když jí jeden stopař řekne, že je krásná, zůstává sedět v autě, z mechově zelených očí se jí koulí slzy a "tiše kvílí ve svém vlastním jazyce". Citový život nemá žádný, a přesto se prochází po pobřeží zátoky, obdivuje různorodost tvarů mušlí či oblázků a něco se v ní děje.

V této próze spisovatel Faber využil nejen reálie ze Skotské vysočiny, kde donedávna žil, ale prý také vlastní pocit z 90. let, kdy se strachoval o živobytí a připadal si bez domova.

Faber, narozený v Nizozemsku do rodiny bývalého nacistického kolaboranta, vystudoval anglistiku v Austrálii, ale uplatnění v oboru nenašel. Pracoval jako uklízeč či zdravotní bratr. Potácel se odnikud nikam.

Psal od dětství, ale většinu raných textů spálil. Teprve koncem 80. let se zamiloval: do ženy, která za sebou stejně jako on měla nevyvedené brzké manželství a pocit člověka, jenž nesdílel víru zbožných rodičů a opustil rodnou zemi. To ona Fabera přiměla, aby po desítkách let začal publikovat. Byla jeho první čtenářkou i redaktorkou. Roku 2008 jí doktoři nalezli rakovinu. Předloni zemřela.

Faberova Kniha zvláštních nových věcí, kterou v překladu Viktora Janiše za dva týdny vydá nakladatelství Kniha Zlín a již autor představí v Praze, byla poslední, kterou mu žena opoznámkovala. A spisovatel tvrdí, že už zůstane jeho závěrečným románem.

V rozhovorech dodává, že mu manželka před smrtí přála štěstí a že se od té doby opravdu znovu zamiloval. Ale ještě letos na svá autorská čtení nosíval pár červených bot, které mu po zesnulé zbyly, a umisťoval je do první řady. Možná k nim přilnul podobně, jako čtenář přilne k Faberovým hrdinkám. S těmi se člověk také loučí dlouho.