Publikum festivalu Janáček Brno si s Káťou Kabanovou vyrazí k vodě, režíruje slavný Carsen

Až se dnes v brněnském Janáčkově divadle zvedne opona a začne premiéra inscenace Káti Kabanové, jeviště bude zalité vodou. Ta voda na něm zůstane do chvíle, než do ní hrdinka v tragickém závěru opery Leoše Janáčka skočí.

Po technické stránce je to noční můra: obří bazén, v němž koluje 15 tisíc litrů vody, se musí ohřívat a čistit, sólisté chodí po dřevěných lávkách. Kanadský režisér opery Robert Carsen to vše ale považuje za nezbytné. "Tento příběh pohání voda," říká v rozhovoru pro HN.

"Janáčkova opera začíná na řece Volze a také tam končí. Voda zároveň slouží jako krásná metafora toho, v jaké izolaci se postavy nacházejí, i jako metafora lásky a na konci rovněž odloučení postav Káti a Borise," vysvětluje Carsen, proč to bez vody na jevišti "zkrátka a dobře nešlo".

Carsenovou ambiciózní interpretací dnes začíná festival Janáček Brno 2016. Operu skladatele Leoše Janáčka vrací do města, kde měla před pětadevadesáti lety premiéru v dnešním Mahenově divadle. Zároveň ale Brňané uvidí Carsenovu inscenaci, která již vyprodala operní domy v Antverpách, Miláně, Madridu, Kolíně nad Rýnem a Štrasburku.

Publikum se seznámí s prací dvaašedesátiletého kanadského režiséra, jenž v operním světě patří k největším Janáčkovým příznivcům.

"Janáčka nemůžete srovnat s žádným skladatelem. To, co vytvořil, má neuvěřitelnou sílu a naprosto se to vymyká. Janáčkovo dílo opravdu hluboce miluji," říká režisér.

Publikum festivalu Janáček Brno si s Káťou Kabanovou vyrazí k vodě

Ten se s Janáčkovou hudbou seznámil náhodou. Když jako student divadla kdysi přijel do Londýna, míjel operu Covent Garden a prohlížel si plakáty. V tu chvíli ho oslovila jakási žena, zda by od ní nechtěl koupit vstupenku. "A tak jsem se ocitnul uvnitř na inscenaci Její pastorkyně, opery, o níž jsem tehdy absolutně nic nevěděl," přiznává Carsen a hned popisuje, jak ho uhranul "pocitový rozměr hudby", její intenzita a krása. "Nic podobného jsem předtím nezažil," tvrdí.

V dalších desítkách let si Carsen po celém světě budoval renomé jako významný divadelní i operní režisér. S Janáčkem ale přicházel do styku jen zřídka − až do začátku nového tisíciletí, kdy dostal pozvání od Vlámské opery v Antverpách, aby zde zinscenoval cyklus Janáčkových oper.

Carsen postupně uvedl Její pastorkyni, Káťu Kabanovou i Příhody lišky Bystroušky. Na všech úzce spolupracoval s tehdejším ředitelem opery Marcem Clémeurem. A když se Clémeur přesunul do Rýnské národní opery ve Štrasburku, Carsen jej následoval. Ve Štrasburku pak ze skladatelových oper inscenoval ještě Věc Makropulos a Z mrtvého domu − ta byla jediná, kterou kritici jednoznačně nepochválili. Všechny ostatní inscenace ale slavily úspěch a postupně je do svého repertoáru importovaly také další operní domy v Evropě, jako to nyní Národní divadlo Brno udělalo s Káťou Kabanovou.

I když spíš než o "import" jde o přetvoření inscenace, kterou Carsen původně připravil v Antverpách. Pro potřeby brněnského divadla upravil scénu i světlo, udělal drobné změny v kostýmech a choreografii, ale inscenaci obsadil souborem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Režisér byl během příprav vytížen prací na jiném operním projektu ve švýcarském Lausanne, v Brně proto pracoval tým vedený jeho asistentkou Marií Lamontovou. Carsen přijel až na několik posledních týdnů zkoušek.

Kromě dominantní vodní plochy bude jeviště Janáčkova divadla v Kátě Kabanové prosté dalších oslnivých prvků. To je u Carsena běžné − režisér své inscenace nerad přehlcuje. Zdůrazňuje myšlenky obsažené v operních dílech, ale také se v divákovi snaží rozdmýchat co nejvíc pocitů a působit na něj až snově laděnou scénou. A pro to potřebuje mít "čistý vzduch", prostor, jímž opera na jevišti dýchá.

"Nelíbí se mi inscenace, kde je jeviště přeplněné po okraj," tvrdí Carsen, který prý obecně třeba nemá rád přestavby kulis. "Pokud scénou vysvětlíte či naznačíte příliš mnoho, ochudíte operu o její tajemství, o dvojznačnost vyznění. Jako režisér vím přesně, kam směřuji. Ale zároveň chci nechat divákově představivosti prostor pro rozlet," říká.

Sám Carsen tvrdí, že jeho inscenace mívají dvě roviny − tu povrchovou, tedy jak opera vypadá zdálky, a tu vnitřní, tedy jak působí. "Káťa Kabanová je na jednu stranu prostý příběh o ženě, jež se ocitla v nešťastném manželství, svému muži byla nevěrná a nakonec spáchala sebevraždu," shrnuje Carsen tu povrchovou stránku příběhu. "Janáček chtěl ale ve skutečnosti popsat vytržení, které duše zažívá. V Kátě a v její hudbě je svoboda, již lidé v jejím okolí nechápou, a proto se ji snaží zničit."

Carsen se chvíli odmlčí a snaží se vzpomenout si, ale nakonec stejně pokrčí rameny. "Nenapadá mě jiná operní postava, která by byla tak tajuplná jako Káťa − v tom, co vidí, tím, co cítí, a způsobem, jímž ze světa nakonec uteče," dodává.