Do Prahy se vrací písničkář Paul Simon, poprvé tu byl jako pozorovatel voleb v roce 1990

Zapomeňme pro tuto chvíli všechna klišé a falešné fanfáry zvoucí na koncert Paula Frederika Simona, pětasedmdesátiletého amerického skladatele a zpěváka, který dnes vystoupí v pražské O2 areně.

Zkusme to jinak: jakýmsi mottem Simonovy tvorby a snad i života může být verš z dávné písně The Only Living Boy in New York: "Napůl jsme pořád jinde, ale kde, to nevíme." Pánbůh tohoto písničkáře obdařil důvěryhodností, nejspíš nejpostrádanější vlastností všech dalších novodobých "Simonů".

Zadruhé: moc jsem želel jeho rozvodu se zpěvákem a někdejším partnerem z dua Artem Garfunkelem, i když jen do první Simonovy "opuštěné" desky z roku 1972. Všechna jeho další alba byla autorsky výjimečná a žánrově pestrá, ať už si střihl reggae, ska nebo žánr, jemuž se tehdy říkalo afropop.

Bylo to zkraje října, hádám popaměti. V jakési obci poblíž Rakovníka na kasárenské cimře pro politické školení mužstva probíhal zcela nerušený přenos západoněmecké televizní stanice ARD. Do puchu odložených kanad a zvětralých ešusů náhle zazněla má milovaná píseň Mrs. Robinson a vzápětí celý koncert pro obří dav v newyorském Central Parku, kde se v září 1981 Garfunkel se Simonem po tolika letech opět sešli na pódiu.

Připadal jsem si při vší té absurdnosti jako v kostelní lavici s breviářem, jen místo Písma svatého jsem si zpíval ze Simonova zpěvníku a slzy mi tekly proudem. Dalších zhruba sedm set dnů tamtéž bylo náhle snesitelnějších.

Potřetí: první svobodné volby v Československu, červen 1990. Na Staroměstském náměstí má vystoupit mimo jiné Paul Simon. Ochomýtám se v zákulisí, zda bych neulovil pár slov. Ani ťuk. Z následné večeře s Edie Brickellovou, zpěvačkou a tehdejší Simonovou partnerkou, mě zdvořile vyprovodili. Lačnému novináři tak nezbylo než poprosit o pár dojmů z toho setkání Olgu Havlovou.

Měla radost a byla hbitá. Hned první větou jsem si nebyl jist: "Je to mrňous," napsala první dáma. Pak pokračovala, leč každý popis toho či onoho chodu z menu byl zábavnější a výstižnější než její dojem z Paula Simona. "Mrňous…" Netuším, jak moc jí to korigoval čerstvě zvolený prezident Václav. Řekl bych, že vůbec.

Počtvrté: Začátkem tisíciletí jsem si usmyslil na jeden zátah přeškrtnout Spojené státy od východu na západ. V New Yorku, výchozím místě, sněhová bouře pokrývala ještě doutnající trosky Světového obchodního centra a mně se v tom sněhu a dešti nedařilo najít dočasný domov.

Jel jsem na Manhattan a při loudání čtvrtí Greenwich Village v promoklých botách jsem hořce dumal, jak tato místa Paulu Simonovi mohla tak silně vejít pod kůži. Já cítil jen zimu a mráz.

A když jsem si následující den odbyl povinnou návštěvu udílení cen Grammy, tu mi hlavou se všemi slokami prolétla Simonova písnička America − jak se vydal na cestu, "on the road", objevovat těch bezmála pět tisíc mil.

Ve vlaku, jehož dveře byly utěsněny ledovým příkrovem, jsem si broukal nejdřív o dálnici New Jersey Turnpike, těsně před setměním se mi vybavilo "Michigan se mi teď zdá jako sen".

A když na nádraží v Chicagu nefungovalo topení, mně drkotaly zuby o Millerův ležák a do vlaku si přisedla míšenka se smolnýma očima, už zcela tiše jsem si − notně psychicky zdevastovaný − v duchu notoval se Simonem: "Kathy, jsem ztracenej, řekl jsem, byť jsem věděl, že spí."

Nad dalším ránem s prvními potůčky řeky Rio Pecos, mizícím sněhem, pod nímž se zelenaly první stébla prérie, se mi pak v hlavě vynořil refrén téhle písně, jak "všichni jedeme objevovat Ameriku". Na rozdíl od Paula Simona jsem měl cigaret ještě dost.

Popáté: Ať už dnes Paul Simon bude v Praze zpívat cokoli, některé skladby lze uhádnout. Vsadil bych na hybnou, trochu smutnou, trochu humornou skočnou o "padesáti způsobech, jak opustit svou lásku".

Asi se nezmýlím v tom, že připomene album Graceland z roku 1986, jež spojovalo africké i presleyovské rytmy a nápěvy. Ruku do ohně bych dal za píseň Me and Julio Down by the Schoolyard a také za Paní Robinsonovou, tedy ústřední píseň z filmu Absolvent s tehdy debutujícím Dustinem Hoffmanem − za ni Paul Simon obdržel první z pozdějších šestnácti cen Grammy.

Copak asi vybere z fantastické sólové desky z roku 1975 nazvané Still Crazy After All These Years? Připravil ji s předními jazzovými hudebníky − bubeníkem Stevem Gaddem, saxofonistou Michaelem Breckerem − a uchvacujícími bohatými harmoniemi, svým důvěryhodně vyzrálým zpěvem, pestrou instrumentací a texty, které se okamžitě staly notoricky známými.

Těžko něco čekat z poněkud experimentálního alba Surprise, které Simon před deseti lety natočil se zvukovým čáryfukem, producentem Brianem Enem. Naopak skoro jistě nás Simon zavede na cestu k pochopení své zbrusu nové letošní desky Stranger To Stranger.

Pošesté: Paula Simona jsem viděl mnohokrát − na britském festivalu v Glastonbury, v Americe, v Německu. Pro mě už to byly koncerty bez příběhu, jen ta smutná, ale i radostně rytmická pohlazení zůstala. Ať už hrál z kterékoli éry své tvorby, vždy zpíval hit Bridge Over Troubled Water, a ačkoli chrámový tenor Arta Garfunkela musel oželet, svým na první poslech civilním hlasem skladbě dodával takovou sílu, že jsem jeho provedení měl možná radši než verzi s Garfunkelem.

Posedmé a naposledy: Svět ani já jsme se ještě nevzpamatovali z globální radosti i zadostiučinění, které snad všichni pocítili minulý čtvrtek při udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi. A tak bych si při vší skromnosti dovolil připomenout švédským akademikům, že pro příští léta by do hledáčku mohli přidat Leonarda Cohena − a Paula Simona.