Festival v Jihlavě se zaměřil na americké volby, promítá filmy o kampaních Obamy či Billa Clintona

"Nic není divočejší než bitva v důležitých primárkách," poznamenává hlas vypravěče v úvodu dnes již klasického dokumentu Roberta Drewa Primárky z roku 1960, zachycujícího kampaň budoucího prezidenta Johna F. Kennedyho. Tam někde to všechno začalo.

"Pracoval jsem v časopise Life, vytvářel články s bohatým fotografickým materiálem a přemítal, proč jsou televizní dokumenty tak hloupé," vzpomínal režisér Primárek a jeden z otců moderního dokumentu Drew v rozhovoru pro časopis Film Comment.

Z tohoto impulzu se zrodilo hnutí Direct Cinema, jehož průkopníci vynalezli tišší a mobilnější kamery i nové způsoby, jak jich využívat, jak se dostat k dokumentární "pravdě" co nejblíže. "Byl to Mount Everest," charakterizoval experimenty s novou filmovou technikou Drew, "prostě tu byl, a tak bylo třeba ho zdolat."

A co může být větší výzva pro nové kamery a novou dokumentaristickou estetiku, bažící po zachycení reality co nejvíce zblízka, než volby? Území, kterému vládne přetvářka a populismus, jež jsou mnohdy nezbytnou taktikou, jindy nevkusnou praktikou.

Stačí vypíchnout jeden "lidský" moment z filmu Primárky, kdy Kennedy sedí v hotelovém pokoji a při nepříznivém výsledku ucedí napůl slyšitelnou vulgaritu, která byla v tehdejší americké filmové produkci zcela zapovězena.

Dílem byla "na vině" technika − tedy senzitivní mikrofony, z nichž jeden byl údajně i v popelníku, do něhož politik odklepával popel z cigarety −, dílem i citlivost filmařů a důvěra, kterou k nim chovaly "objekty" jejich natáčení.

"Miluju volby. Je to taková zábava," poznamenává v jiném snímku Za svůj lid: Zvolení Baracka Obamy senátor Obama s úsměvem na kameru. A s ještě větším úsměvem dodává: "Dokonce větší, než když nejste na kandidátce."

Ani podobné dokumenty, které se drží budoucím prezidentům co nejvíc "u těla", nejspíš nedokážou odhalit, jací jsou politici. Ale možná umí přiblížit, jací jsou lidé. Jaký je člověk, který si coby senátor psal své projevy sám a který i jako prezidentský kandidát je stále šéfem svého vlastního týmu tvůrců projevů? Muž, který pak předstoupí před 9000 lidí během primárek ve státě Iowa a pronese strhující řeč. Muž, který se smíchem odmítá jít na setkání s voliči v lacláčích, ale na koni by klidně přijel.

Je to sympatičtější humor než například vtípky George Bushe mladšího, který si v jiném předvolebním dokumentu s názvem Cesty s Georgem dobírá jeho režisérku, poté jí bere z ruky kameru a dopouští se rádoby laškovných, sexistických narážek? Přirozenost, kterou umí oko kamery zachytit, je dvojsečná zbraň.

Leckdo si to nemyslí, ale i politici jsou lidé. Na začátku filmu Válečná místnost sedí Bill Clinton na gauči, na hlavě má kšiltovku, na sobě červené kraťasy a na nohou bílé ponožky v sandálech.

Kamera mu hledí do tváře v extrémním detailu a zkoumá její výraz, když telefonuje. Je velmi vážný. V následující scéně stojí Gennifer Flowersová na tiskové konferenci vedle zvětšeniny první stránky bulvárního deníku s titulkem Můj dvanáctiletý poměr s Billem Clintonem a čelí otázkám tisku. Třeba těm, zda si senátor Clinton bral kondom.

Dokument Válečná místnost z roku 1993 zkrátka mezi řádky rozehrál i spoustu jiných témat než jen nadšení malého, rychle jednajícího týmu, který se podílel na nečekaném Clintonově vítězství.

Jak poznamenal ve své recenzi v roce 1994 nestor americké filmové kritiky Roger Ebert, ani manažeři kampaně tu nepůsobí jako "spin doktoři machiavelistického typu", což údajně bývá jejich typický obrázek − a to navíc jen v případě, kdy mají zrovna dobrý den. Clintonovi manažeři "nepřekrucují chod demokracie svou zákulisní vševědoucností", ale překvapivě jsou "mnohdy podobně zmatení, jak občas vypadají samotní prezidentští kandidáti".

Právě tito stratégové se stávají skutečnými hrdiny snímku. Přinejmenším od chvíle, kdy tvůrčí tým zkušeného dokumentaristy D. A. Pennebakera a jeho ženy Chris Hegedusové opouští archivní a převzaté záběry a kdy se jeho kamery přibližují těm nejdůvěrnějším a mnohdy velmi taktickým rozhodováním během napjaté kampaně proti Georgi Bushovi staršímu. Kampaně, která roku 1992 navzdory skandálům vedla ke Clintonovu vítězství.

Pennebaker patří spolu s Robertem Drewem k zakladatelům hnutí Direct Cinema a i po několika dekádách stále dokáže překvapit svým filmovým viděním světa.

Podobné pohledy do zákulisí politiky mají hodnotu samy o sobě. Průpovídky Clintona či jeho vrchního stratéga Jamese Carvilla jsou vtipné a spontánní, zapálení nehrané. Lze přemýšlet nad mocí manipulace, která je vlastní filmovému střihu, i nad obecnější otázkou, jak se liší obrazy portrétovaných kandidátů a reálná prezidentská politika.

Ale při sledování všech dokumentů z jihlavské sekce Americké volby si také lze klást otázku, zda někdo natáčí současné prezidentské kandidáty a jak by dokumenty o nich vypadaly. Snad vzniknou a snad přinesou trochu více tak potřebné důvěry v dnešní politiky a politiku.