Ewan McGregor sám sebe do hlavní role obsadit neměl, jeho film předlohu Philipa Rotha vykostil

V poválečné Americe se Seymour Levov řečený Švéd stal bohem. "Ta přezdívka byla stejně magická jako Švédův výjimečný obličej," říká vypravěč románu Americká idyla na první z jeho více než čtyř set stran, za něž spisovatel Philip Roth obdržel v roce 1998 Pulitzerovu cenu.

A hned na té první stránce přiblížil Roth ústřední postavu plastičtěji, než zvládl herec a debutující režisér Ewan McGregor ve své filmové adaptaci, která tento týden vstoupí do kin.

Když se v úvodu filmu spisovatel Nathan Zuckerman, který je v románu Rothovým alter egem, dozví, že Švéd je mrtev, zanechává to diváky chladnými. Na rozdíl od čtenářů Rothovy tragické, ale též ironické knihy, v níž se idyla střetává s noční můrou, filmové publikum příliš netuší, kdo Švéd je a co reprezentuje.

Sice brzy v několika větách zazní, že tento plavovlasý americký Žid byl nedostižným atletem, ale poté vypravěč Zuckerman, tvořící jádro Rothova přemýšlivého románu, prakticky zmizí ze scény. Děj filmu se odebere do minulosti a blonďatý superman Švéd získá tvář ambiciózního skotského herce a začínajícího režiséra McGregora, který se nešťastně obsadil do hlavní role.

Ještě když divák sleduje, jak mladá držitelka titulu lokální miss kráčí představit se Švédovu otci − majiteli továrny na rukavice − a požádat o svolení stát se Švédovou ženou, má v sobě film Americká idyla nenucenou konverzační jiskru. Z této doby těsně po válce se příběh skokem dostává do šedesátých let, kdy se dílo už jen pozvolna utápí ve stále melodramatičtějších tónech.

Slavný román Philipa Rotha Americká idyla filmová adaptace vykostila

Dalších 11
fotografií

Koktající náctiletá Švédova dcera oproti rodičům nenalézá smysl života ve sportu či soutěžích krásy, ale spíš v hlasitém poslechu písní skupiny Jefferson Airplane. A také ve vyrábění bomb. Když uprostřed rasových nepokojů roku 1967 dojde v místním obchodě k výbuchu, při kterém zahyne člověk, dcera se stává podezřelou a slehne se po ní zem. Jejího otce pak posedne touha dívku nalézt.

A tady se vyprávění definitivně redukuje na trýznivé osobní drama o vztahu mezi otcem a dcerou − tak konvenčně natočené, že se v něm všichni vesměs dobře obsazení herci musí neustále snažit, aby do sledu neživoucích scén uměle dodali emoce.

Zatímco Rothova próza s nadhledem, ironií a za pomoci rozsáhlých úvah vypravěče Zuckermana pojednává o temných stránkách celých Spojených států, filmová verze vyznívá jako rodinné melodrama, na jehož slzavém povrchu plave pouze několik nakousnutých témat románu.

Švéd, který převzal po otci továrnu, zaměstnává i uprostřed rasových nepokojů spoustu černochů a v okamžiku, kdy spolu s jednou ze zaměstnankyň stráží v noci svůj podnik před rozbouřeným davem nespokojených menšin, dotýká se film Americká idyla na kratičký okamžik jemnějších tónů.

V románu se tříští Švédova osobnost i vnímání světa, díky nimž je v očích vypravěče Zuckermana takřka nadčlověkem, a spolu s tím se na kusy rozpadá i Amerika. Tento rozměr však nelze z McGregorova filmu vycítit, jeho Švéd je pouze truchlící otec, který žije s depresivní manželkou. A otcovo umanuté pátrání po dceři by se lépe hodilo do televizního dramatu na neděli.

Nejistota, terorismus a tragikomické tóny předlohy by obzvlášť v dnešní Americe mohly rezonovat. McGregor si však ke svému režijnímu debutu vybral prakticky neadaptovatelnou knihu. Že do filmu spolu se scenáristou nedostali rozsáhlé úvahy, je logické. Že však postavy zbavili sympatických rysů, dobovou politiku redukovali na několik písniček a hesel a z celospolečenské tragédie zbylo jen rodinné neštěstí vtělené do zachmuřených tváří, to už se odpouští hůře.