Divadlo v Dlouhé zpracovalo téma uprchlictví. Zinscenovalo hru Bertolta Brechta, který utekl z Německa

Uprchlictví, utečenectví. Bylo jen otázkou času, kdy se jedno z nejaktuálnějších témat posledních let dostane i do zájmu divadelníků. Na pražské scéně se ho z posledních premiér dotýká například oceňovaná inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny ve Studiu Hrdinů. Mnohem výrazněji − a nepříliš šikovně − se pak téma objevuje v inscenaci divadla Letí nazvané Tajemná záře nad Vilou.

V obou případech jsou to texty současné, vyjadřující se otevřeně, angažovaným způsobem k dnešní evropské a české realitě. V Divadle v Dlouhé se nyní rozhodli téma nahlédnout prostřednictvím historické paralely − Brechtových Hovorů na útěku.

Bertolt Brecht napsal zásadní část Hovorů na útěku − jedné ze svých nemnoha próz − v letech 1940 a 1941 ve Finsku, kam utekl z nacistického Německa. Formou hospodského dialogu dvou německých uprchlíků v ní zachycuje svou zkušenost a obecné otázky, které se s ní pojí.

Divadlo v Dlouhé řeší imigranty za pomoci uprchlíka Bertolta Brechta

Další 4
fotografie

Slovní výměny jsou plné paradoxů, absurdit, zdánlivě "nelogické logiky", "švejkování" na obou stranách. Týkají se vzdělávání, fungování státu, války, hrdinství, humanity či statusu uprchlíka a především pak existenciální situace člověka obecně, v době velkého konfliktu, ve které se všechno, co člověk znal a čemu věřil, včetně modernosti, stává věcí minulosti.

Prózu pro divadlo upravil herec Miroslav Hanuš, který text s Janem Bornou také režíroval, napsal slova písní a hraje jednoho z mužů, Wintra. Inscenátoři zvolili krystalicky čistou formu.

Tematicky zarámované dialogy uváděné vždy předčítaným titulkem − například Praještěři, O vzdělávání, Otovy paměti − se odehrávají na forbíně. U dřevěného stolu sedí dva starší muži s velkými kufry. A vedou hovory. Jeden z nich, vědec Oto v podání Miloslava Kopečného, je neurotičtější, zapálenější, udivenější, podněcuje debatu. Hanušův dělnický Wintr je zachmuřený, sušší, věcnější komentátor.

Rozdíly v jejich povahách a jednání jsou pouze nuancemi, jsou to zkrátka obyčejní lidé, vystavení své existenci bez jistot. Oba mají dokonalý "timing". Aniž by zdůrazňovali "vysoké" poselství, přesně trefují pointu, k níž nenápadně paradoxními zvraty a leckdy absurdními výměnami dochází.

Muži kupříkladu řeší možnosti totální války a smůlu, jaká důsledky "velkých idejí" provází − vždycky jim totiž překáží civilní obyvatelstvo. Když Wintr říká: "Buď se odstraní civilní obyvatelstvo, nebo se zruší války," Oto odpovídá: "Někdy, a to brzy, bude třeba se rozhodnout."

Prostota a věcnost takových sdělení i zranitelnost obou mužů jsou v duchu principů brechtovského epického divadla postaveny do kontrastu s groteskně vykloubenými kabaretními hudebními výstupy, předělujícími jednotlivé dialogy.

Po vytažení opony se vždy objeví schody a vyvýšené pódium s kapelou a herci jako zpěváky. Jsou nalíčeni mrtvolně bíle s rudě krvavými ústy, "jizvami" a černě obtaženýma očima či obočím, po vzoru britské kapely Tiger Lillies, na jejíž kabaretní, dekadentní hudbu plnou černého humoru se v Dlouhé bravurně zpívá − často falzetem, pro zpěváka Tiger Lillies typickým.

Písně o masturbaci, hříchu, bezbožnosti či nicotě na diváka nepříjemně útočí, apelují (ve stylu "vy to děláte taky"), zbavují iluzí. Čím dál častěji a na absurdnějších místech bliká návodný nápis SMÍCH. Stejně jako výstřel, který periodicky odpravuje pianistu, ovšem každým dalším opakováním vzbuzuje nápis větší úzkost. Stále šílenější panoptikum pak dodává mrazivý nádech Otovým posledním slovům: "Stále ještě bych chtěl žít tam, kde má smysl být nemravný."

Hovory na útěku jsou nadmíru povedenou inscenací, dokazující, jak politika v nejširším významu toho slova strukturuje a ovlivňuje život jednotlivce i společnosti.