Česká filharmonie ve středu poprvé uvedla Symfonii Turangalîla francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Takřka sedmdesát let po světové premiéře se jednoho z nejznámějších děl 20. století konečně chopil i přední český orchestr.

Mohutné obsazení s velkým množstvím bicích doplnil klavír a jeden z prvních syntezátorů zvaný Martenotovy vlny. Dirigent David Robertson suverénně provedl pražské Rudolfinum partiturou, v níž se spojuje ohromení vesmírem s čistou radostí z každodenního východu slunce.

Turangalîla je ikonické dílo hudby 20. století, podobně jako Stravinského Svěcení jara nebo Cageových 4’33’’. Svým rozsahem deseti částí vydá na celovečerní program, ale intenzita jejího toku způsobí, že si posluchači na nějakou přestávku pravděpodobně vůbec nevzpomenou. Její stavba je komplikovaná, ale zároveň nabízí až dětskou naivitu a radost.

Messiaen jako by se pokusil obejmout hudební svět západu i východu a spojit je do jednoho barevného celku. Hudební multikulturalismus netrčí ven v podobě okatě exotických témat, rozmanité vlivy spojuje a sjednocuje svrchovaná osobnost skladatele.

Není divu, když některé kritiky Messiaenovi po světové premiéře vytýkaly, že napsal hollywoodský spektákl. Ani dnes není těžké si při energickém tématu páté věty představit rozzářené plátno, na němž začíná příběh velké lásky.

O dost složitější už je ovšem představa, že by celkové zpracování hudebního tématu přijal hollywoodský producent. Velká láska přitom k Turangalîle patří, námětem byla pro Messiaena legenda o Tristanovi a Isoldě. Nejde ale o symfonickou báseň, která se pokouší převyprávět starý příběh. Messiaen napsal hudbu osudové lásky, která má kosmický rozměr a její splynutí s věčností je radostné a triumfální.

Orchestr České filharmonie má pro Turangalîlu všechny předpoklady – sytý a šťavnatý zvuk, krásné frázování melodií a také energii, s níž hraje. Snad jediným problémem mohla být logistika. Nástrojové obsazení požadované skladatelem bylo ve smyčcích o maličko chudší – bez slyšitelného vlivu na kvalitu výsledku – a stejně se na jeviště Dvořákovy síně sotva poskládalo.

Koncertní síň s pódiem, na něž by se vešlo přes sto orchestrálních hráčů, a navíc ještě klavír a Martenotovy vlny, v České republice snad ani není.

Dirigent David Robertson vedl Turangalîlu v energických, ale neuspěchaných tempech a s důrazem na dynamické kontrasty. Provedl Messiaenovu hudbu všemi barevnými odstíny od matných hlubin až po závěrečné akordy v plném lesku. Orchestr mu zněl hutně a naléhavě, ale s fortissimem šetřil a dynamické vrcholy budoval s citem. Vláčná něha milostné šesté části i hororová atmosféra následující atonální divočiny mu vycházely báječně.

Na klavír hrál Pierre-Laurent Aimard –, mimo jiné žák Messiaenovy druhé manželky Yvonne Loriodové, která hrála při světové premiéře v Bostonu, ale také při československé premiéře v roce 1972 v Brně.

Aimard hrál měkce, ale čitelně a rytmicky přesně. Klavír mu zněl opravdu messiaenovsky, místy se blížil až k melodickému bicímu nástroji, ale netřískal. Klavírista působil dojmem, že je s Turangalîlou zcela vnitřně propojený, stejně jako zvuk jeho nástroje s orchestrem.

Koncert

Olivier Messiaen: Symfonie Turangalîla

Pierre-Laurent Aimard – klavír

Valérie Hartmann-Claverie – Martenotovy vlny

David Robertson – dirigent

Česká filharmonie

7., 8. a 9. prosince

Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Podobně zasazené do celkového zvuku byly i Martenotovy vlny, na něž hrála Valérie Hartmann-Claverie. Zvuk nástroje připomíná klouzavé tóny thereminu, ale je barevnější a přes klaviaturu se lépe ovládá. Dobře se pojil se smyčci i dřevěnými dechovými nástroji. Dodával jejich klasickému soundu dráždivou elektronickou příchuť a občas se nad něj vznesl v samostatné éterické linii.

Deset vět Turangalîly propojují čtyři témata, která se během skladby několikrát vracejí a přispívají k vědomí ucelenosti skladby.

Hned v prvním „sošném“ zatroubily pozouny a tuba s wagnerovskou důstojností, klarinety jim v „květinovém tématu“ odpověděly s kontrastující zpěvností. Jednotlivé nástrojové skupiny hrály spolehlivě a pracovaly ke společnému úspěchu – provedení komplikovaného díla vyšlo na výbornou. Přece jen je ale třeba vyzdvihnout ještě alespoň skvělé bicí.

„Nějakej Mesijén, to jméno jsem v životě neslyšela,“ konstatovala těsně před začátkem koncertu distingovaná paní sedící o dvě místa vedle. Skladatelé 20. století i současní to mají hodně těžké v zemi, kde i údajně odborná kritika ráda zdůrazňuje náročnost hudby Leoše Janáčka.

Není vůbec složité chodit na koncerty svého oblíbeného orchestru třeba dvacet let a s hudbou pozdější než romantismus se takřka vůbec nesetkat. Je to vůči ní nespravedlivé – v naprosté většině případů ji netvoří radikální provokace a je docela dobře k poslouchání. Je to jen otázka zvyku, který tuzemské hudební instituce z různých důvodů nepěstují. A vůči oblíbeným romantickým či klasicistním kusům je to krajně nespravedlivé – mnohé z nich nejsou o nic méně komplikované než ty „prokleté“ novinky.

V minulé sezoně hostoval jako dirigent České filharmonie vynikající soudobý skladatel Péter Eötvös, v letech 1979 až 91 vedoucí slavného Ensemble InterContemporain založeného Pierrem Boulezem. V roce 1992 přišel jako šéf ke stejnému souboru David Robertson, který včera převzal po Eötvösovi štafetu i při opatrném nahlížení České filharmonie směrem k hudební současnosti.

Výsledkem byla stejně jako u Eötvöse interpretační suverenita, která nepřipouští jakékoliv pochyby o správnosti takových počinů. Naopak vzbuzuje touhu, aby jich bylo víc. Aby vynikající orchestr jenom neudržoval v perfektním stavu hudební veterány, ale občas také představil v plné parádě nějaký současnější model.