Jsem poslední mohykán polyfonie, říká skladatel Penderecki. Hlas boží v Praze svěří basové trubce

Od našeho zpravodaje z Varšavy – Když hoří Izrael, bolí to také polského skladatele Krzysztofa Pendereckého. "Hrozné, hrozné," povzdechl si zhruba před dvěma týdny, když Izrael zachvátila série požárů. Skladatel to nevěřícně sledoval v televizi, a protože už čtyřicet let obhospodařuje vlastní botanickou zahradu v polských Luslavicích, nemohlo ho nenapadnout: "Jen aby neshořely olivovníky."

Pendereckého vztah k Izraeli se vysvětlí příští rok na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro. Třiaosmdesátiletý žijící klasik evropské hudby 20. století na něm oddiriguje svoji skladbu nazvanou Sedm bran jeruzalémských. Přesněji řečeno oratorium, které zpětně prohlásil za svoji sedmou symfonii.

"Bylo to těsně po jomkipurské válce. A tehdy ta země vypadala úplně jinak než dnes," vzpomíná Penderecki, jak roku 1974 poprvé navštívil Izrael. Byl se podívat v biblických městech, Betlému a Nazaretu. Vystoupal na Masadu. Spatřil Hebron. Ale největší dojem na něj udělal Jeruzalém, kde coby zbožný katolík "chodil ve stopách Ježíšových".

O nějakých dvacet let a několik návštěv později se Penderecki do Jeruzaléma vrátil pracovně. Přijel na pozvání tehdejšího starosty Teddyho Kolleka a přijal zakázku od místního festivalu, aby napsal oratorium k oslavám třítisícího výročí existence Jeruzaléma.

"Nebylo to tak, že bych seděl na ulici a čekal, jestli mě napadne nějaká melodie," říká Penderecki a podotýká, že všechno to, co uslyší také návštěvníci Pražského jara, vznikalo, když seděl shrbený za pracovním stolem. Respektive za klavírem. Na Jeruzalém při tom prý jen myslel.

O to větší div, jakou má Penderecki představivost. Sedm bran jeruzalémských začíná jako blesk z čistého nebe mohutným vzedmutím žesťů, sboru, perkusí. Pomyslný chvalozpěv má nejspíš vyvolat pokání, člověka "srazit na kolena" před velikostí Boží. Když je efektu dosaženo, hudba se ztiší. A napříč sedmi částmi, jež trvají zhruba hodinu, se pak klene sofistikovaný oblouk sborových a orchestrálních pasáží.

Někdy sborová polyfonie prorůstá nástroji. V jedné části sbor zpívá sám. Jinde prostor dostávají sólisté, hlavně dvě sopranistky, jimiž Penderecki odlehčuje hlubší pasáže. A pak, v šesté části skladby, se ozve hlas Boží.

"Po třiaosmdesáti letech života si stojím za poznáním, že hlas Boží zní jako basová trubka," vysvětluje Penderecki pozoruhodnou část skladby, v níž před publikum zároveň předstupuje vypravěč.

Při prvním uvedení skladby v Jeruzalémě mluvil hebrejsky, na Pražském jaru to bude herec David Švehlík a číst bude v češtině − pasáž ze starozákonní Knihy Ezechiel, kde prorok líčí, jak ho Bůh zavedl do údolí suchých kostí a ty kosti obalil masem a oživil.

"Potřeboval jsem, aby za Ezechie­lem ve skladbě zazníval hlas Boží, jinak by obraz byl neúplný. A žádný nástroj mi k tomu neseděl. Teprve basová trubka měla tu správnou barvu. Od té doby jsem ji použil několikrát. Nic mi tak nepřipomíná Boha," vysvětluje Penderecki tuto část symfonie.

Ezechielův popis vzkříšení je dost možná také klíčem k tomu, co chtěl Penderecki celým dílem říct. Samozřejmě to nejsou zhudebněné obrazy z jeruzalémských ulic ani popis olivovníků v Getsemanské zahradě, které si skladatel a nadšený botanik ze své návštěvy izraelského města pamatuje nejživěji. Sedm bran jeruzalémských je nejspíš zhudebněním jeho představy o duchovním Jeruzalému, o vzkříšení města, jakémsi završení člověka a nejspíš také dějin.

Penderecki si tu možnost vyslechne, pak se zasměje a tazatele v tom nechá. Význam svých děl prý nekomentuje. "Ale něco vám řeknu. Jeruzalém je rozhodně mystické město. A duchovní hudba má pro mě samozřejmě jiný význam, než když skládám obyčejný koncert pro violoncello," říká.

Našli by se autoři, kteří by řekli, že svojí hudbou rozmlouvají s Bohem. Vnímá to tak Penderecki?

"Asi bych to vyjádřil abstraktněji," zamyslí se a pak řeč odvede úplně jinam, do 30. let minulého století, kdy vyrůstal v polském městě zvaném Dębica.

"Tehdy mělo sotva pět tisíc obyvatel. A z toho byly nejméně tři tisíce židů. My křesťané jsme představovali menšinu. Když jsem byl kluk, mluvil jsem jidiš, protože nikdo z mých kamarádů neuměl polsky," vzpomíná Penderecki, jenž od té doby jidiš dávno zapomněl.

Všechno to, co dnes Penderecki vyjadřuje svojí duchovní hudbou, zřejmě začalo tady. Skladatelův dědeček byl protestant, otec řecký katolík, babička Arménka.

"Vychovali ze mě vzorného křesťana. Doma nebyla důležitější kniha než bible. Dědeček z ní neustále četl a kaž­dou neděli jsme chodili do kostela," řekne a vzápětí se zasměje představě, že by dnes, kdy je sám dědečkem, jeho vnuci poslouchali čtení z bible. "Ti by mě hnali. Dnes křesťanství pozbylo na významu. V Polsku možná ne tolik jako v Česku, přesto dnešní děti nevyrůstají s takovým vztahem k náboženství jako já," tvrdí.

Zůstal Pendereckému ten vztah? Teď bydlí střídavě v Luslavicích a v Krakově. Znamená to, že každou neděli chodí do kostela? "Každou neděli ne, to bych přeháněl. Ale chodím. A bibli čtu pořád. Je to ta nejlepší literatura," říká skladatel, jenž svého času v Krakově dokonce krátce vedl teologický seminář.

Takže žádný div, že Penderecki celý život skládá duchovní hudbu. Sedm bran jeruzalémských navazuje na linku, jež začala v polovině 50. let kantátou Žalmy Davidovy či skladbou Te Deum. V další dekádě Penderecki zkomponoval Stabat Mater a tu pak vložil do rozsáhlých Lukášových pašijí, které v komunistickém Polsku mimo jiné představovaly významné politické gesto. "Když jsme Lukášovy pašije poprvé uvedli v krakovském sálu filharmonie, přišlo tolik lidí, že vylomili dveře z pantů. Někteří se nevešli a seděli na podlaze," vzpomíná Penderecki na uvedení skladby, v jejímž programu tehdy ovšem nesměla padnout zmínka, že Lukáš byl svatý.

Náboženské téma dále měly jeho Dies irae, Polské requiem, svým způsobem asi i opera Ztracený ráj. Vnímá je autor jinak než světskou tvorbu? "Rozhodně. Už jen po formální stránce. V duchovní hudbě pracuji s textem. A práce s textem znamená práci s lidským hlasem, který je pro mě tím nejlepším hudebním nástrojem," říká.

Penderecki hudebně vzato už desítky let zastává konzervativní názory. Také při tomto rozhovoru se označuje za "posledního mohykána polyfonie", případně "posledního žijícího melodika". Tak to ale vždy nebylo. Na přelomu 50. a 60. let na sebe upozornil jako avantgardista, průkopník nové hudby. Přelomových, atonálních skladeb.

Tou nejslavnější zůstává Žalozpěv obětem Hirošimy, v níž Penderecki dvaapadesát smyčcových nástrojů nutil klepat, vyluzovat skřípot, šumět či syčet. Tahat za struny. Hrát za kobylkou. Zkrátka vytvářet zvukové efekty různé intenzity, výšky, rychlosti a především různého zabarvení.

Autor, jenž sám studoval hru na housle, pro to vymyslel speciální grafický notový zápis. Kvůli němu ho ostatně zadržela i polská tajná služba a několik hodin Pendereckého vyslýchala − patrně v přesvědčení, že partitura adresovaná na Západ ve skutečnosti skrývá šifru.

Pendereckého avantgardní období skončilo takřka před padesáti lety naprosto nečekaně − obratem zpět k symfonické tradici a pozdnímu romantismu. Z něj se Penderecki dodnes hlásí třeba k Antonu Brucknerovi, tedy rakouskému skladateli, jenž zesnul už roku 1896.

"Některé hranice můžete posouvat jen tak daleko, než dojdete do slepé uličky," krčí dnes rameny a svoji dřívější tvorbu dává do souvislosti s překotnou poválečnou dobou, kdy "jsme byli mladí a s každou skladbou jsme chtěli způsobit převrat".

Krzysztofa Pendereckého to jednou přestalo bavit. "Nechtěl jsem se opakovat. Mohl jsem napsat stovku Žalozpěvů obětem Hirošimy, ale co bych z toho měl?" říká a tvrdí, že se v tehdejší tvorbě blížil bodu, kdy by hráčům musel nařídit zničení orchestru. Přitom už tehdy mnozí odmítali Pendereckého skladby hrát − báli se, že své nástroje poškodí.

Ta apokalyptická vidina "zničení orchestru" je v přímém protikladu s tím, co dnes Penderecki říká skladbami typu Sedm bran jeruzalémských. "Místo ničení jsem chtěl tvořit," podotýká.

Což konkrétně v Sedmi branách jeruzalémských učinil, když kvůli nim nechal vyrobit nový bicí nástroj. Jde o upravenou verzi zřídka používaného tubafonu, na délku měří přes sedm metrů a je tak podstatně větší než ti, kdo na něj hrají. Přesněji: kdo paličkami mlátí do vodorovně položených, různě naladěných umělohmotných trubek.

Pendereckého k návrhu nástroje inspirovaly záběry v kanadské televizi, kde viděl polynéské hráče na bambusové trubky. Hluboký, cizokrajně znějící zvuk se mu zalíbil. A také se hodil. "Do té doby jsem koketoval s myšlenkou, že v Sedmi branách jeruzalémských použiji varhany. Ale varhany by byly banální," dodává.

Když má svůj tubafon popsat, zasměje se a prohlásí, že připomíná sovětský raketomet zvaný Kaťuša. A vzápětí praví, že současná hudba se nemůže posouvat, dokud bude vznikat pořád pro tytéž nástroje.

"Jsem pyšný na to, že jsem přispěl ke vzniku nového nástroje. Dnes na světě existují čtyři tubafony podle mého návrhu a už je využívají také jiní skladatelé," dodává.

Krzysztofu Pendereckému je dnes třiaosmdesát let a ročně diriguje zhruba čtyřicet koncertů. "Což je příliš. Skládám i na cestách, ale samo cestování mě vyčerpává," říká.

Podstupuje to prý hlavně proto, aby festivaly a orchestry jeho skladby vůbec zařazovaly. "Například v Číně by o mně nikdy neslyšeli. Ale když přijedu a budu sám dirigovat, moji hudbu uvedou," tvrdí.

Sedm bran jeruzalémských, které za svou sedmou symfonii označil až zpětně, dopsal roku 1996. Tedy na konci osmiletého období, během nějž stvořil svou druhou až pátou symfonii. "Uplynulé dvacetiletí pro mě bylo obdobím tvůrčí stability. Vůbec teď necítím potřebu psát něco převratně nového. Záleží mi na melodii. Skládám koncerty, zrovna nedávno jsme natáčeli ten houslový. Ten bych také klidně mohl prohlásit za symfonii," říká.

Jenže Penderecki má už z 90. let rest, s nímž se mu nedaří hnout − šestou symfonii pouze rozepsal, odložil a už ji nikdy nedokončil. Nevěděl, kam dál, tak ji jednoduše přeskočil. Mezitím napsal osmou a výhledově chystá ještě devátou. "Skladatelé po sobě většinou nechávali devět symfonií," říká Penderecki. A také v tomto ohledu už se chce držet tradice.